Mlhoviny v Andromedě

„Viďte, je to vzácný případ v naší době, kdy jména tvoří nejrůznější sestavy hlásek, jak se komu líbí. Ostatně, všichni lidé se snaží vybírat si slova z jazyků těch národů, z nichž pocházejí. Nemýlím-li se, vaše jméno má zase kořeny z ruského jazyka?“

„Zcela správně! Dokonce nejen kořeny, ale celá slova. První znamenalo dárek, druhé vítr, vichr…“

„Já neznám smysl svého jména. Ale ten malíř opravdu žil. Můj praděd našel jeden jeho obraz ve kterémsi archívu. Je to veliké plátno, můžete je vidět u mne, pro historika je zajímavé. Zobrazuje velmi přesvědčivě krutý a statečný život, bídu i skromnost národa… Poplaveme dál?“

„Ještě chvíli, Miiko! A co ženy potápěčky?“

„Malí se zamiloval do potápěčky a usadil se navždy v jejím rodě. I jeho dcery byly potápěčkami a celý život lovily v moři. Podívejte se na ten divný ostrov. Vypadá jako kulatá cisterna nebo nízká věž na výrobu cukru.“

„Cukru!“ bezděky vybuchl smíchy Dar Veter. „Jako dítě mě takové pusté ostrovy lákaly. Stojí osaměle, obklopené mořem a v temných skalách nebo lesích ukrývají neznámá tajemství. Člověk zde může potkat všechno, po čem touží a o čem sní.“

Miiko ho odměnila zvonivým smíchem. Zamlklá a vždy trochu smutná dívka se teď změnila k nepoznání. Když pak vesele a s odvahou zamířila k hlučně šplouchajícím vlnám, zůstával pro Vetra i nadále záhadou. Byla úplně jiná než průhledná Veda, její odvaha byla spíš velkolepou důvěřivostí než opravdovou statečností.

Těsně u břehu, mezi velkými balvany, se táhly pod vodou chodby, prozářené sluncem. Pokrývaly je trsy mořských hub a vroubily roztřepené okraje vodních řas. Podmořské chodby vedly k východní straně ostrůvku, kam sahala neznámá černá hloubka. Dar Veter litoval, že si od Vedy nepůjčil přesnou mapu pobřeží. Vory mořské výpravy se leskly na slunci u západní kosy, vzdálené pár kilometrů. Byla vidět pláž, kde je právě Veda se soudruhy. Dnes mají směnu akumulátory a celá expedice odpočívá. Ale Veter se oddal své dětské vášni prozkoumávat pusté ostrovy.

Nad plavci se hrozivě nakláněla strmá andezitová skála. Spatřili čerstvé zlomy po urvaných balvanech, neboť nedávné zemětřesení tu strhlo část zvětralého břehu. Z otevřeného moře se valilo silné vlnobití. Miiko i Dar Veter plavali dlouho v temné vodě při východním břehu, až objevili plochý kamenný výběžek, na nějž Dar dívku vysadil.

Vyplašení rackové létali z místa na místo, mezi skalami se rozléhaly údery vln a otřásaly mocnou vrstvou andezitu. Nebylo tu nic než holé kamení a drsná křoviska. Nikde ani sebemenší stopa po zvířeti nebo člověku.

Plavci vystoupili na vrchol ostrůvku, pohlédli dolů na rozbouřené vlny a vrátili se na břeh. Z keřů, které trčely z rozsedlin, vycházela trpká vůně. Dar Veter se natáhl na teplý kámen a líně se díval do vody, na jih od výběžku.

Miiko usedla na bobek těsně u kraje skály a snažila se dole cosi rozeznat. Zde nebyla u břehu mělčina ani navalené hromady kamení. Nad temnou, lesklou vodou se nakláněl strmý skalní převis. Pod jeho okrajem zažíhalo slunce oslepující pruh. Tam, kde se světlo lámalo o skálu a spadalo kolno do průzračné vody, probleskovalo matně rovné dno ze světlého písku.

„Co tam vidíte, Miiko?“

Zamyšlená dívka se hned neobrátila.

„Nic. Vás přitahují pusté ostrovy, mě zase mořské dno. I mně se zdá, že tam vždycky mohu najít zajímavé věci nebo učinit nějaký objev.“

„Proč tedy pracujete ve stepi?“

„To není tak jednoduché. Pro mne je moře tak velkým potěšením, že s ním nemohu být stále. Ani hudbu, kterou miluje, nemůže člověk poslochat pořád; tak je tomu se mnou a s mořem. Zato setkání s ním jsou mi tím dražší…“

Dar Veter přikývl na souhlas.

„Ponoříme se tam?“ ukázal na světlé mihotání v hlubině.

Miiko povytáhla obočí.

„Dokážete to? Je zde nejmíň pětadvacet metrů. To je pouze pro zkušeného potápěče…“

„Pokusím se… A vy?“

Místo odpovědi Miiko vstala, vyhlédla si velký kámen a přivlekla ho na kraj skály.

„Nejdříve nechtě mě, ať to zkusím. S kamenem — je to sice proti mým pravidlům, ale co kdyby tam byl proud… Dno je příliš čisté…“

Dívka vzpažila, sehnula se, narovnala a zaklonila. Dar Veter sledoval její dechové cvičení, aby se mu naučil. Miiko už neřekla ani slovo. Po několika cvicích uchopila kámen a vrhla se do mořské hlubiny jako do propasti.

Dar Veter pocítil divný neklid, když uplynula víc než minuta a po odvážné dívce nezbylo ani stopy. Začal si hledat kámen jako zátěž. Myslil si, že musí vzít mnohem těžší. Právě když zvedl čtyřicetikilogramový kus andezitu, Miiko se objevila. Namáhavě dýchala a vypadala velmi unavená.

„Tam… tam je… kůň!“ stěží vyrazila ze sebe.

„Co je? Jaký kůň?“

„Socha obrovského koně… tam, v přírodním výklenku. Hned se tam podívám pořádně.“

„Miiko, je to těžké. Poplaveme zpátky, vezmeme si potápěčské přístroje a loďku.“

„Ne! Chci sama, teď hned! Bude to mé vítězství, a ne přístrojů. Pak pozveme všechny.“

„Ale já se ponořím s vámi!“ Dar Veter uchopil svůj kámen.

Miiko se usmála.

„Vemte si menší, tak. A co bude s dýcháním?“