Mlhoviny v Andromedě

„Ovšem, změnil. Když se člověk ryje po čtyři měsíce obyčejnou lopatou těžké kameny a poloshnilé klády ve vašich kurhanech, začne hledět na život prostěji a jeho všední radosti jsou mu milejší…“

„Nežertujte, Vetře,“ zakabonila se Veda, „mluvím vážně. Když jsem vás poznala, rozhodoval jste nad všemi silami Země, hovořil s dalekými světy… Na vašich observatořích, tam jste mohl být nadpřirozenou bytostí starověkých lidí, bohem, jak to tenkrát nazývali! Ale zde, při naší obyčejné práci, v řadě s ostatními, zde jste…“ Veda zmlkla.

„Co jsem?“ zeptal se zvědavě její společník. „Ztratil jsem velikost? Co byste řekla, kdybyste mě viděla jako strojníka na Spirální Dráze, kterým jsem byl před vstupem do Institutu astrofyziky? Je v tom snad menší velikost? Nebo když jsem pracoval v tropech jako mechanik při sklizni plodů?“

Veda se hlasitě zasmála.

„Odhalím vám tajemství mladé duše. Ve škole třetího cyklu jsem byla zamilována právě do strojníka Spirální Dráhy, nikoho mocnějšího jsem si nedovedla přestavit… Ostatně, tamhle jde radiooperatér. Jedem, Vetře!“

Dřív než letec vpustil Vedu a Dara do kabiny, ještě jednou se jich zeptal, jsou-li oba tak zdraví, aby snesli velké zrychlení odrazového letadla. Když přisvědčili, usadil oba do kulatých sedadel v průzračné špici stroje, který se podobal obrovské dešťové kapce. Veda se cítila velmi nepohodlně. Sedadla ve vysoko zvednutém trupu se zvrátila dozadu. Zazněl gong, mohutná pružina vymrštila letadlo téměř kolmo vzhůru a Vedino tělo se ponořilo hloub do křesla jako do elastické tekutiny. Dar Veter pootočil namáhavě hlavu a povzbudivě se na ni usmál. Letec spustil motor. Řev, svíravý tlak v celém těle, a letadlo v podobě kapky se vymrštilo, opisujíc oblouk ve výšce třiadvaceti kilometrů. Zdálo se, že uplynulo jen několik minut a cestovatelé s ochablými koleny už vystupovali před svými domky v předaltajských stepích. Letec na ně mával rukou, aby šli kus dál. Dar Veter si uvědomil, že musí zapnout motor u samé země. Zde nebyl katapult jako na základně. Strhávaje s sebou Vedu, vyrazil v ústrety lehce běžící Miiko Ejgoro. Obě ženy se objaly jako po dlouhém odloučení.

KAPITOLA 5. Kůň na dně mořském

Teplé, průhledné moře mírně pohupovalo podivuhodně třpytivými, zelenomodrými vlnami. Dar Veter vstoupil pomalu do vody až po krk a široce rozpřáhl ruce, snaže se zachytit na svažujícím se dne. Hledě přes mírné vlny do zářivé dálky, znovu cítil, jak se v moři ztrácí a stává se částečkou nekonečného živlu. Sem, do moře, přinesl svůj dávno utajovaný smutek. Smutek nad rozloučením se strhující vznešeností vesmíru, s nekonečným oceánem poznáni a myšlení, s každodenní hlubokou soustředěností.

Byl teď někým dočista jiným. Vzrůstající láska k Vedě mu zpříjemňovala dny nezvyklé práce i tesknou volnost v uvažování skvěle vycvičeného mozku. Jako zanícený žák se pohroužil do historického bádání. Řeka času, odražená v jeho myšlenkách, pomohla mu překonat životní změnu. Byl Vedě vděčen za to, že s jemným taktem uspořádala vrtulníkem výlet do země, přetvořené lidskou prací. Jako v nekonečnosti moře, i ve velikosti pozemských prací zanikají vlastní bolesti a ztráty jednotlivce. Dar Veter se smířil s nezměnitelnou skutečností, s níž se člověk smiřuje ze všeho nejhůř…

Zavolal ho tichý, polodětský hlas. Poznal Miiko, zamával rukama a lehl si na záda, očekávaje křehkou dívku. Miiko se prudce vrhla do moře. Z tuhých, smolně černých vlasů jí stékaly kapky, snědé tělo s žlutým odstínem pod tenkou vrstvou vody jako by zezelenalo. Plavali vedle sebe proti slunci k osamělému pustému ostrůvku, který se zvedal jako tmavý pohorek asi kilometr od břehu. Všechny děti v éře Velikého Okruhu vyrůstaly na moři ve znamenité plavce, ale Dar Veter měl navíc ještě vrozený talent. Zpočátku plaval volně z obavy, aby se Miiko neunavila, ale dívka vedle něho klouzala po hladině lehce a s jistotou. Dar Veter rychlil tempo, překvapený její obratností. Ale i když začal plavat ze všech sil, Miiko nezůstávala pozadu, a její milá tvářička byla klidná jako dříve. Ozvala se tlumený pleskot vln ze strany, jíž ostrov hleděl k otevřenému moři. Dar Veter se převrátil na záda, ale dívka v plném tempu opsala kruh a vrátila se k němu.

„Miiko, plavete báječně,“ zvolal Veter s nadšením, a nabíraje vzduch plnou hrudí, zadržoval dech.

„Plavu hůř, než se potápím,“ přiznala se dívka a Dar Veter se znovu podivil.

„Moji předkové byli Japonci,“ pokračovala Miiko. Kdysi to byl celý národ, v kterém všechny ženy byly potápěčkami. Lovily perly a sbíraly výživné mořské řasy. Zaměstnání se přenášelo z pokolení na pokolení, a za tisíc let dosáhly ženy skvělého mistrovství. Náhodou se teď projevilo u mne.“

„To jsem nikdy ani netušil…“

„Že se vzdálený ženský potomek potápěček stane historičkou? V našem rodě se vyprávěla legenda. Před více jak tisíci lety žil japonský malíř Janagichara Ejgoro…“

„Ejgoro? Tak se přece jmenujete vy…?“