Mlhoviny v Andromedě

Dar Veter uviděl v duchu mihnout se nesčetné formy života: milióny podivných koster v horninách různých planet jako památka dávno minulých dob, ukrytá v půdních vrstvách každého obydleného světa. Památka, kterou vytvořila i sama zapsala příroda, dokud se neobjevila myslící bytost, která nejen že měla schopnosti si pamatovat, ale i rekonstruovat to, co bylo dávno zapomenuto.

Ocitli se na malé plošině, připevněné na konci strmého průsvitného půloblouku. Uprostřed plošiny byla velká matná obrazovka. Všech osm lidí usedlo v tichém očekávání na nízké lavice kolem obrazovky.

„Naši ‘krtci’ hned skončí práci,“ promluvil Ljao Lan. „Jak jste se už dovtípili, prošívají vrstvy hornin holým kabelem a tkají kovovou síť. Kostry vymřelých zvířat jsou uloženy v drolivém pískovci čtrnáct metrů pod povrchem. Doleji, v sedmnácti metrech, je celá plocha podložena kovovým pletivem, zapojeným na silné indikátory. Vytváří se odrazové pole, jež vrhá rentgenové paprsky na obrazovku, kde vznikají obrazy zkamenělých kostí.“

Dvě veliké kovové koule se otočily na mohutných podnožích. Rozsvítily se reflektory a řev sirény ohlásil nebezpečí. Stejnosměrný proud o miliónu voltů zavanul svěžím ozónem a způsobil, že všechny svorky, izolátory a závěsy vydávaly jasně modrou záři.

Ljao Lan nenuceně otáčel a tiskl knoflíky na řídící desce. Veliká obrazovka zářila stále silněji a v hloubce na jejím pozadí pomalu míjely jakési nezřetelné obrysy, roztroušené sem a tam v zorném poli. Pohybu ustal, nejasné kontury veliké skvrny zaplnily téměř celou obrazovku a zaostřily se.

Ještě několik manipulací na řídící desce, a před diváky se v mlhavé záři objevila kostra neznámého tvora. Široké tlapy s dlouhými drápy se křivily pod trupem, dlouhý ohon byl stočen do kolečka. Do očí bila neobvyklá síla a masívnost kostí s širokými skroucenými konci a s výrůstky pro upevnění mohutných svalů. Lebka se zavřenou tlamou cenila veliké přední zuby. Byla vidět shora a vypadala jako těžký kostěný balvan s nerovným rozrytým povrch. Ljao Lan změnil hloubku ohniska a zvětšil obraz tak, že celou obrazovku zabírala hlava pravěkého plaza, žijícího tu před dvěma sty milióny let na březích někdejší řeky.

Vrchní část lebky tvořily podivuhodně silné kosti o tloušťce dobrých dvaceti centimetrů. Nad očnicemi čněly kostěné výrůstky. Stejné výběžky přikrývaly shora spánkové prolákliny i vypoukliny lebečních oblouků. Na zátylku se zvedal veliký kužel o otvorem pro ohromné temenní oko. Ljao Lan hlasitě vydechl nadšením.

Dar Veter bez ustání hleděl na těžkou, neohrabanou kostru pravěkého tvora. Zvětšená síla svalů vyvolala u skeletu zbytnění kostí, vystavených velkému zatížení, ale zvyšující se váha kostry žádal opět nové zesílení svalstva. Taková přímá závislost v archaických organismech zavedla vývoj mnoha živočichů do slepé uličky, dokud nějaké důležité fyziologické zdokonalení nedovolilo odstranit staré protiklady a pozvednout se na vyšší stupeň evoluce. Zdálo se neuvěřitelné, že takoví tvorové se mohli vyskytnou mezi předky člověka, jehož nádherné tělo dovoluje tak jedinečnou pružnost a přesnost pohybů.

Dar Veter se díval na tlusté nadočnicové výrůstky, hovořící o tupé sveřeposti permského netvora, a vedle sebe viděl svižnou Vedu s jasnýma očima v inteligentní, živé tváři. Jaký obrovský rozdíl v organizaci živé hmoty! Bezděky stočil oči, aby rozpoznal Vediny rysy pod přilbou, a když je znovu zvedl k obrazovce, byl na ní už jiný obraz. Viděl širokou, jako talíř ploskou hyperbolickou hlavu pravěkého mloka. Obojživelník byl odsouzen ležet v teplé, kalné vodě perských močálů a čekat, až se na dosah přiblíží něco k snědku. Pak prudký výpad, široká tlama zaklapla a… znova nekonečné trpělivé, nesmyslné ležení. Dara cosi dráždilo, skličovaly ho důkazy o nesmírně dlouhém a krutém vývoji života. Narovnal se, a Ljao Lan, který uhodl jeho rozpoložení, navrhl, aby si šli do domku odpočinout. Nezkrotně zvídavá Věda se stěží odtrhla od pozorování, když viděla, že vědci zapínají elektronové automaty na fotografování a současný zvukový záznam, aby zbytečně neztráceli silný proud.

Veda brzy ulehla na pohovku v pokoji pro hosty ženského domu. Dar Veter se ještě nějakou dobu procházel před domem a v mysli přebíral své dojmy.