Mlhoviny v Andromedě

Severské ráno omylo rosou přes den zaprášenou trávu. Nevzrušitelný Ljao Lan se vrátil z noční směny a navrhl svým hostům, aby se svezli malým akumulátorovým automobilem „elfem“ na nejbližší leteckou základnu. Letiště odrazových reaktivních letadel bylo všeho všudy sto kilometrů odtud na jihozápad, v nížině při ústí řeky Trom — Jugan. Veda požádala, aby ji spojili s její expedicí, ale na vykopávkách nebyl dostatečně silný rádiový vysílač. Od dob, kdy naši předkové pochopili škodlivost rádiového záření a zavedli přísný režim, vysílání směrovým zářením vyžadovalo daleko složitější zařízení, zvláště pro dálkové hovory. Kromě toho se citelně snížil počet stanic. Ljao Lan se rozhodl spojit se s nejbližší pozorovací věží chovatelů dobytka. Věže se mezi sebou domlouvaly směrovým vysíláním a mohly svěřit všechno potřebné ústřední stanici ve své oblastí. Mladá praktikantka, chystající se řídit „elf“, aby ho mohla přivézt zpátky, radila jim, ať se cestou staví na věži a sami se domluví televizofonem. Dar Veter i Veda rádi souhlasili. Silný vítr vířil po straně řídký prach a pohazoval hustými ostříhanými vlasy řidičky. Stěží se směstnali na úzkém třímístném sedadle; objemné tělo bývalého vedoucího kosmických stanic tísnilo obě spolucestující. Na čisté modré obloze byla vidět štíhlá silueta pozorovací věže. Brzy „elf“ zastavil u jejího úpatí. Zeširoka rozkročené kovové nohy podpíraly přístřešek z plastické hmoty, pod nímž stál právě takový „elf“. Středem přístřešku procházely vodicí tyče výtahu. Nepatrná kabinka je po ředě všechny vytáhla kolem obytného poschodí až na vrchol, kde je vítal opálený, polosvlečený mladík. Z náhlých rozpaků sebevědomé řidičky Veda pochopila, že důvtipnost krátce ostříhané paleontoložky má hlubší kořeny…

Kruhovitý pokojík s křišťálovými stěnami se znatelně pohupoval a lehká věž monotónně zněla jako napjatá struna. Malba stropu i podlahy měla temný tón. Pod okny stály nízké stoly s dalekohledy, počítacími automaty a poznámkovými sešity. Z výšky devadesáti metrů se dala přehlédnou ohromná část stepi, až k hranicím viditelnosti ze sousedních věží. Zde se nepřetržitě pozorovala stáda a sestavovaly se podrobné soupis zásob krmiva. V zelených soustředných kruzích ležely na stepi dojící stanice, jimiž se dvakrát za čtyřiadvacet hodin proháněla stáda dojnic. Mléko, které jako u afrických antilop nekysalo, slévalo se a mrazilo hned na místě v podzemních lednicích a mohlo se skladovat velmi dlouho. Stáda se honila z místa na místo pomocí „elfů“, které měla každá věž k dispozici. Vědečtí pracovníci se mohli v době služeb učit, neboť většina z nich byli studenti s neukončeným vzděláním. Mladík zavedl Vedu i Dara točitým schodištěm do obytného poschodí, které viselo mezi zkříženými nosníky o několik metrů níže. Místnosti zde měly zvukotěsné stěny a cestovatelé se ocitli v úplném tichu. Jenom nepřetržité pohupování připomínalo, že se pokojík nachází ve výšce, která by se při sebemenší neopatrnosti mohla stát osudnou.

Druhý mladík pracoval právě u rádia. Složitý účes a světlé šaty jeho společnice na obrazovce svědčily o tom, že navázal spojení s ústřední stanicí, neboť lidé pracující ve stepi nosili vzdušné a krátké kombinézy. Dívka na obrazovce se spojila s pásmovou stanicí a zakrátko se v televiozofonu objevila smutná tvář a drobná postava Miiko Ejgoro, hlavní Vediny pomocnice. V temných očích, šikmých jako u Ljao Lana, objevil se jí radostný úsměv a malá ústa se pootevřela překvapením. Ale okamžik nato hleděla na Vedu a Dara chladná tvář, vyjadřující jen věcnou pozornost. Dar Veter vystoupil nahoru, kde zastihl mladou paleontoložku v živé debatě s prvním mladíkem, a vyšel na kruhovou plošinu, vroubící skleněný pokoj. Vlahá ranní svěžest už dávnou ustoupila parnému poledni, které setřelo s povrchu země třpytivé barvy a drobné nerovnosti. Široko daleko se volně prostírala step pod žhavým čistým nebem. Dar Veter si znovu připomenul svůj nejasný stesk po severní studené zemi svých předků. Opíraje se lokty o houpavé zábradlí plošinky, pocítil jako nikdy předtím zmařené sny pravěkých lidí. Lidská ruka odsunula nemilosrdnou přírodu daleko na sever a životodárné teplo se rozlilo po rovinách, které kdysi mrzly pod chladnými mraky.

Veda Kong vstoupila do křišťálové místnosti a oznámila, že dále je poveze radiooperatér. Krátce ostříhaná dívka poděkovala historičce dlouhým pohledem. Průzračnou stěnou bylo vidět záda Dara Vetra, který tu stál bez hnutí a rozjímal.

„Přemýšlel jste o mně?“ zaslechl za sebou.

„Ne, Vedo, myslel jsem na jednu sentenci staroindické filozofie. Říká, že svět nebyl stvořen pro člověka a že člověk sám se stává velikým teprve tehdy, jestliže dokonale chápe plnou cenu a krásu jiného života, života přírody…“

„Nedomluvil jste, a já nechápu.“

„Možná že jsem nedomluvil. Dodal bych, že pouze člověku je dáno, aby chápal nejen krásu, ale i těžké, stinné stránky života. Jenom on dovede snít a má sílu učinit život lepším!“

„Pochopila jsem,“ řekla tiše Veda a po dlouhé pomlce dodala: „Změnil jste se, Dare.“