První planeta smrti

A když se obrátil k Naxovi, dodal: „Což vlastně není tak špatný nápad. Neslyšíš, že by teď byla kolem lodě nějaká zvířata? Ne taková, na jaká jsi zvyklý, ale mutovaná, divoká, jaká žijí jen proto, aby útočila na město.”

„Tady se to jimi jen hemží,” odpověděl Naxa. „Myslí jen na to, koho zabít.”

„Nemohl bys jedno chytit?” zeptal se Jason. „Ale tak, aby ses nenechal zabít?”

Naxa zabručel na souhlas a obrátil se k odchodu. „Taková šelma, která by mi ublížila, se ještě nenarodila.”

Ostatní stáli beze slova, byli hluboce pohříženi do svých myšlenek, když čekali, až se Naxa vrátí. Jason neměl co říci. Pokusí se ještě o jednu věc, aby je o své pravdě přesvědčil — pak už bude záležet na každém z nich, aby si vytvořil vlastní názor.

Naxa se vrátil s křídlobodcem, přivázaným za nohu na kožené šňůře. Zvíře se chvělo a vřískalo, když ho nesl dovnitř.

„Dej ho doprostřed místnosti, daleko ode všech,” řekl Jason. „Nemůžeš tu bestii na něco posadit, aby tady nepoletovala?”

„Bude stačit moje ruka?” zeptal se Naxa a křídlobodce nadhodil, aby se mu posadil na ruku s dlouhou ochrannou rukavicí. „Tak tohle jsem chytil.”

„To je pravý křídlobodec,” konstatoval Brucco. „Až tady cítím z jeho křídlových bodlin jed.”

Ukázal na tmavé skvrny na kůži, kam kapalina ukápla. „Jestli to prožere rukavici, je s tím chlapem konec.”

„Jsme tedy zajedno, že je skutečný,” řekl Jason. „Skutečný a smrtelně nebezpečný, a jediným prubířským kamenem mé teorie bude to, zda se mu vy lidé z města přiblížíte tak jako Naxa.”

Když to vyslovil, mimoděk se odtáhli. Věděli totiž, že křídlobodec je synonymum pro smrt. Tak tomu bylo, je a bude. Přírodní zákon člověk nezmění.

Za všechny se ozvala Meta, „My… nemůžem. Ten člověk žije v džungli, žije jako zvířata. Nějak se naučil dostat k ním blízko. Ale po nás to nemůžeš chtít.”

Jason si pospíšil, aby odpověděl dřív, než bude Naxa na urážku reagovat. „Samozřejmě že právě to po vás chci. Spočívá v tom můj důkaz. Jestli k němu nenávist nebudete pochovat a nebudete předpokládat, že vás napadne — no, pak vás nenapadne. Myslete si, že je to tvor z jiné planety, že je neškodný.”

„To nejde,” namítla. „Je to křídlobodec!”

Zatímco spolu hovořili, Brucco postoupil vpřed, oči upíral na zvíře sedící Naxovi na rukavici. Jason pokynul lučištníkům, aby nestříleli. Brucco se zastavil v bezpečné vzdálenosti, ale soustředěný pohled na křídlobodce upírat nepřestal. Ten na znamení neklidu šustivě pohnul kožnatými křídly a zasyčel. Na špičce každé z velkých bodlin na křídlech se vyřinula kapka jedu. Celá místnost tonula v mrtvolném tichu.

Brucco zvolna zvedl ruku a opatrně ji natáhl nad zvíře. Pak ji o kousek spustil, jednou pohladil křídlobodci hlavu a nechal ji klesnout ke svému boku. Zvíře na dotyk nijak nereagovalo, jen se mírně zachvělo.

Zazněl hromadný povzdech, když ti, kteří mimoděk tajili dech, začali opět dýchat.

„Jak jsi to dokázal?” zeptala se Meta přidušeně.

„Hmmm, cože?” zabručel Brucco, který se zřejmě probíral z ohromení. „Aha, no, dotkl jsem se ho. Je to jednoduché, skutečně. Jen jsem si představoval, že je to výcviková pomůcka, kterou používám, jakoby skutečný tvor, ale neškodný. Na tuto jedinou myšlenku jsem se soustředil — a vyšlo to.” Sklopil pohled na svou ruku, pak opět pohlédl na křídlobodce. Nyní zněl jeho hlas tlumeněji, jako by zazníval z větší vzdálenosti. „Není to ale výcviková pomůcka. Je skutečný. Smrtelně nebezpečný. Ten mimozemec má pravdu. Má pravdu ve všem, co řekl.”

S Bruccovým příkladem úspěchu před očima přistoupil ke zvířeti Kerk. Přistoupil k němu toporným krokem, jako by šel na svou vlastní popravu, a po strnulé tváři mu stékaly pramínky potu. Uchovával si však víru a dařilo se mu na křídlobodce nemyslet — proto se ho mohl bez škodlivých následků dotknout.

Meta to také zkusila, ale nedokázala potlačit hrůzu, která ji zachvátila, když se křídlobodci přiblížila. „Snahu mám,” omlouvala se, „a už ti věřím — ale tohle prostě nedokážu.”

Skop vykřikl, když na něho všichni pohlédli, a vykřikl, že je to všechno podvod — pak se vrhl na lučištníky, a ti ho museli zbít do bezvědomí.

Na Pyrrus se sneslo porozumění.

28

„Co tedy máme dělat?” zeptala se Meta. A zeptala se tónem, který zněl ztrápeně, prosebně. Vyslovila tak otázku všech Pyrranů, kteří byli v místnosti, i těch tisíců, kteří je sledovali na monitorech.

„Co tedy máme dělat?” Všichni se obrátili na Jasona, čekali na odpověď. V tu chvíli upadly všechny rozdíly do zapomenutí. V očekávání hleděli na něho upřeně lidé z města stejně jako lučištníci se skloněnými zbraněmi. Tento cizinec je zmátl a změnil starý svět, jak ho znali, a představil jim nový a podivný svět s problémy, které jim byly cizí.

„Neukvapujte se,” pronesl Jason se zdviženou rukou. „Společenské neduhy léčit neumím. Ale tuto planetu plnou svalnatých ostrostřelců se vyléčit pokusím. Zázrakem jsem přežil až do dneška, i když podle zákona pravděpodobnosti jsem měl být už aspoň desetkrát na onom světě.”