První planeta smrti

Plazili se zpět k mýtině, kde na ně čekal Naxa s ostatními. V té skupině bylo pouze třicet mužů. To, co museli udělat, bylo možné udělat jedině rychle a nenásilně. Jejich nejsilnější zbraní bylo překvapení. Kdyby překvapení selhalo, jejich ostatní zbraně by proti arzenálu města neměly šanci ani několik sekund. V kožešině a kožených návlecích vypadali všichni nemotorně, a někteří si je dokonce povolili, aby se ochladili.

„Zabalte se,” radil Jason. „U ochranného valu nikdo z vás tak blízko nebyl a nevíte, jaká smrtelná nebezpečí zde hrozí. Naxa udržuje v bezpečné vzdálenosti větší šelmy a vy ostatní ovládáte ty menší. Ale zde je jedovatý každý trn, a dokonce stébla trávy mají smrtelné ostny. Dávejte pozor na jakýkoli hmyz, a jakmile vyrazíme, dýchejte pouze přes mokrou látku.”

„Má pravdu,” zasupěl Naxa. „Blíž jsem nebyl ani já. Smrt, u té stěny je smrt. Udělejte, co říká.”

Pak už jenom čekali a během čekání dobrušovali samostřílové šípy, již tak ostré jako břity, a vrhali letmé pohledy na pomalu postupující slunce. Pouze Naxa jejich nepokoj nesdílel. Seděl, díval se do neurčita a smysly vnímal pohyb zvířat v džungli kolem nich.

„Už jdou,” ozval se náhle. „To je to největší, co jsem zažil. Odtud až k horám není ani jedna bestie, která by neječela z plných plic a neutíkala k městu.”

Také Jason si to zčásti uvědomoval — to napětí ve vzduchu a vystupňovanou zuřivost a nenávist. Věděl, že plán vyjde, když se podaří útok omezit na úzkou oblast. Hovorní si v tomto směru zřejmě věřili. Toho rána se tiše shromáždili, úzká řada otrhanců, a vyslali soustředěný mentální povel, který se týkal veškerého pyrranského života a posílal do útoku na město.

„Už udeřili!” zvolal náhle Naxa.

Muži ihned vyskočili na nohy a upřeli oči směrem k městu. Jason ucítil v žaludku svíravý pohyb, když útok začal, a pochopil, že je to skutečnost. Z dálky zazněly zvuky výstřelů a temné dunění. Nad vrcholky stromů začaly vybuchovat tenké pramínky kouře.

„Zaujměte výchozí polohu,” zavelel Rhes.

Džungle kolem nich sténala ozvěnou nenávisti. Částečně senzitivní stromy a keře se svíjely a ve vzduchu bylo plno něčeho drobného, co poletovalo. Naxa se potil a něco mumlal, jak odrážel zvířata, která se k nim drala. Ve chvíli, kdy se dostali k poslední zácloně z listí před vypáleným průsekem, přišli o čtyři muže. Jednoho píchl hmyz — Jason mu včas aplikoval mediku, ale ten muž ztratil tolik sil, že se musel vrátit. Zbývající tři byli pokousáni nebo poškrábáni, a léčebný zásah přišel pozdě. Jejich nafouklá, zkroucená těla zůstala na cestě.

„Zatracené bestie, ty mně ryjou v hlavě,” zabručel Naxa. „Kdy tam vlezem?”

„Ještě ne,” odpověděl Rhes. „Čekáme na signál.”

Jeden z mužů nesl rádio, nyní ho opatrně položil na zem a anténu hodil přes větev. Přístroj byl odstíněn tak, že nepropouštěl žádné záření, které by je prozradilo. Po jeho zapnutí se z reproduktoru ozval pouze atmosférický šum.

„Mohli jsme si říct, kdy přesně…,” uvažoval Rhes.

„Ne, nemohli,” přerušil ho Jason. „Nikoli přesně. Potřebujeme val zdolat, až když bude útok vrcholit, to máme největší naději. I když výzvu zaslechnou, nebude pro ty za valem nic znamenat. A o několik minut později na tom už nebude záležet.”

Zvuk z reproduktoru se změnil. Ozval se nějaký hlas, pronesl krátkou větu a ihned zmlkl.

„Přines mi tři sudy mouky.”

„Jdem na to,” zavelel Rhes a vyrazil vpřed.

„Počkej!” zvolal Jason a uchopil ha za paži. „Hlídám intervaly střelby z plamenometu. Teď má vystřelit… teď!” Plamenný jazyk olízl zem, pak zmizel. „Máme čtyři minuty do příštího zášlehu — vyšla nám nejdelší pauza!”

Utíkali, klopýtali v měkkém popelu a přeskakovali zuhelnatělé kosti a zrezivělý kov. Dva muži uchopili Jasona pod pažemi a přes průsek ho přenesli. To sice ve scénáři nebylo, ale ušetřili tím drahocenné sekundy. Postavili ho u zdi valu a on nejistýma rukama chvatně vytahoval bomby, které vyrobil. Náboje z Krannonova děla, k nimž se dostali, když Krannona zabili, spojil odpalovacím obvodem. Všechny pohyby měl předem pečlivě nacvičeny a nyní je prováděl téměř automaticky.

Jason zvolil k průlomu kovovou stěnu jako nejvhodnější místo, proti živé přírodě představovala nejodolnější úsek a bylo velice pravděpodobné, že na rozdíl od ostatních částí valu nebude zesílena pytli s pískem nebo s drtí. Jestli se mýlil, bude to pro ně pro všechny znamenat jistou smrt.

Ti, kteří dorazili ke zdi jako první, nanesli na ni vrstvy lepkavé zahuštěné mízy. Jason pak do nich vtiskl nálože — ty vyčnívaly přibližně v pravoúhlém rozmístění ve výšce dospělého člověka. Zatímco připevňoval nálože, další rozvinuli odpalovací drát a všichni se přitiskli zády k úpatí zdi. Jason překlopýtal popelem k detonátoru, dopadl na něj a současně stiskl spínač.

Za ním se ozval ohlušující výbuch, který otřásl zdí, a vyšlehl rudý plamen.