První planeta smrti

„Máš naprostou pravdu,” odpověděl mírným hlasem Jason. „A jestliže to udělaly, musí být za tím nějaká hybná síla. Jak funguje, o tom nemám žádnou představu. Ale život na Pyrru přimělo něco k tomu, aby vyhlásil válku, a já bych rád zjistil, co to něco je. Jaká forma života zde dominovala, když zde přistáli vaši předkové?”

„To samozřejmě nevím,” přiznal Kerk. „Chceš snad tvrdit, že na Pyrru existují ještě jiné rozumné bytosti než ty, které jsou lidského rodu? Tvorové, kteří organizují planetu k boji proti nám?”

„To netvrdím — to říkáš ty. Což znamená, že začínáš chápat. Nemám nejmenší tušení, co takovou změnu vyvolalo, ale hrozně rád bych na to přišel. Pak uvidíme, zda lze vývoj zvrátit. Nic samozřejmě neslibuji. Ale asi budeš souhlasit, že stojí za to pátrat.”

Pěstí si bušil do dlaně a budova se pod jeho těžkými kroky otřásala, když Kerk přecházel sem a tam po celé délce místnosti. Nyní bojoval sám se sebou. Nové představy zápolily se zakořeněným přesvědčením. Přišlo to tak náhle — a bylo těžké tomu nevěřit.

Aniž se dovolil, Jason si nalil z láhve trochu studené vody a vyčerpaně klesl zpět na židli. Nějaký tvor se vřítil otevřeným oknem dovnitř — v jednom místě protrhl ochrannou clonu. Kerk ho roztrhl výstřelem, aniž změnil rytmus kroků, aniž si vůbec uvědomil, že něco takového udělal.

Rozhodnutí na sebe nedalo dlouho čekat. Pro vysokého Pyrrana, připraveného pohotově jednat, nebylo možné, aby se nerozhodl rychle. Přestal přecházet a upřel na Jasona pohled.

„Neříkám, že jsi mě přesvědčil, ale zjišuji, že na tvoje argumenty nedokážu momentálně najít odpověď. Dokud ji nenajdu, budeme muset jednat, jako by byly pravdivé. A co tedy chceš dělat, co můžeš dělat?”

Jason vypočítával na prstech. „Zaprvé, potřebuju nějaké místo, kde bych bydlel a pracoval, a které je dobře chráněné.

Abych se mohl nad tím úkolem trochu zamyslet a nemusel věnovat energii jen k tomu, abych zůstal naživu. Zadruhé, chci někoho, kdo by mi pomohl — a současně mi dělal osobního strážce. A prosím někoho, kdo má širší zájmy než můj současný hlídač. Navrhoval bych Metu jako osobu, která je pro tento účel nejvhodnější.”

„Metu?” Kerk byl překvapen. „Ta dělá pilota kosmické lodě a obsluhuje ochranný štít. Jak by na takovém úkolu mohla být vůbec užitečná?”

„Nejvýš užitečná. Zažila na vlastní kůži, jaké jsou jiné světy, a dokáže svoje názory korigovat — aspoň trochu. A o této planetě toho ví určitě tolik jako každý vzdělaný dospělý a může mi odpovědět na vše, na co se zeptám.” Jason se usmál. „Navíc je to přitažlivá dívka, jejíž společnost je pro mě potěšením.”

Kerk zabručel. „Říkal jsem si, jestli se dostaneš k tomu, abys uvedl ten poslední důvod. Ale ty ostatní jsou rozumné, a proto se nebudu dohadovat. Seženu za ni náhradu a nechám ji sem poslat. Pokud jde o bezpečně uzavřené budovy, je jich spousta, které můžeš mít.”

Po rozmluvě s jedním z pobočníků ve vedlejší kanceláři vyřídil Kerk několik videofonních hovorů. Rychle vydal příslušné příkazy. Jason to vše pozoroval se zájmem.

„Promiň, že se ptám,” řekl posléze. „Ale nejsi na této planetě diktátorem? Jen luskneš prsty a všichni skáčou.”

„Asi to tak vypadá,” připustil Kerk. „Je to však jen pouhý dojem. Na Pyrru nemá nikdo absolutní moc, ale ani tady neexistuje nic takového, co připomíná demokratický systém. Koneckonců, celkový počet našeho obyvatelstva je tak na úrovni armádní divize. Všichni dělají to, k čemu mají největší schopnosti. Různé činnosti jsou rozděleny do působnosti oddělení, které vedou ti nejschopnější. Já řídím oddělení koordinace a zásobování, které má snad nejrozmanitější náplň. Vyplňujeme mezery mezi odděleními a zprostředkováváme meziplanetární styk.”

Pak vstoupila Meta a promluvila na Kerka — Jasona si ani nevšimla. „Vystřídali mě a poslali sem,” začala. „Co se děje? Změna letového plánu?”

„Mohla bys to tak nazvat,” uznal Kerk. „Počínaje tímto okamžikem jsi zproštěna všech dřívějších povinností a přidělena do nového oddělení pátrání a výzkumu. Šéfem tvého oddělení je tamhleten unaveně vypadající mládenec.”

„Máš smysl pro humor,” poznamenal Jason. „Jediný přirozený smysl pro humor na Pyrru. Gratuluji, pro tuto planetu ještě naděje existuje.”

Meta přelétla očima z jednoho na druhého. „Nerozumím. Nemohu tomu uvěřit. Totiž tomu novému oddělení — proč?” Vypadala nervózně a rozrušeně.

„Promiň,” řekl Kerk. „Nechtěl jsem být hrubý. Asi jsem měl za to, že to vezmeš klidněji. To, co jsem řekl, je pravda. Jason je na dobré cestě — nebo může být na dobré cestě — která může mít pro Pyrrus nesmírnou cenu. Pomůžeš mu?

Metě se opět vrátila rozvaha. A určité rozhořčení. „Musím? Je to rozkaz? Vždy víte, že mám co na práci. A určitě uznáte, že je to mnohem důležitější než něco, co si vymýšlí osoba odněkud z ciziny. On ani nemůže pochopit…”

„Jo. Je to rozkaz.” V Kerkově hlase opět zazněl ostrý tón, který vehnal Metě do tváře červeň.