První planeta smrti

Během toho dne se nic vážnějšího nepřihodilo, a Jason nakonec pocioval nudu, i když ho časté bouřlivé přeháňky promáčely na kůži. Pokud měl Grif konverzační schopnost, nedal ji najevo. Všechny Jasonovy pokusy o navázání konverzace selhaly. Následující den proběhl úplně stejně. Třetího dne se objevil Brucco a pozorně si Jasona prohlédl od hlavy k patě.

„Nerad to říkám, ale mám za to, že jste už tak připraven odtud odejít, jak kdy vůbec budete. Vyměňujte nosní protivirový filtr každý den. Neustále kontrolujte, zda nemáte v botech a v kovovém obleku díry. Medikit se doplňuje jednou týdně.”

„A utírejte si nos a noste vysoké boty. Ještě něco?” zeptal se Jason.

Brucco hodlal něco pronést, ale pak si to rozmyslel. „Nic, co byste už dobře nevěděl sám. Buďte ostražitý. A… hodně štěstí.” Slova doprovodil drtícím stiskem ruky, zcela nečekaným. Když se Jasonovi vrátil do ruky cit, vyšel s Grifem velkým vchodovým uzávěrem ven.

9

Trenažérové komory, byt podobné skutečnosti sebevíc, Jasona na povrch planety nepřipravily. Samozřejmě, že zásadní podobnost existovala. Pocit z jedovaté trávy pod nohama nebo nevypočitatelný let křídlobodce v posledním okamžiku, než ho Grif výstřelem roztrhal. Tyto podobnosti si však sotva uvědomoval v náporu živlů, které ho obklopily.

Padal hustý d隝, spíte souvislá vrstva než jednotlivé kapky, kterou trhaly poryvy větru a vrhaly mu ji do obličeje. Setřel si záplavu vody z očí, a jen stěží rozeznal na obzoru kužely dvou sopek chrlících oblaka dýmu a plameny. To peklo se odráželo kalnou červení na mračnech, která nad nimi letěla v pásech jako o závod.

Něco mu hlasitě narazilo na přilbu a odlétlo se žbluňknutím na zem. Sklonil se a zvedl kroupu velkou jako palec. Náhle mu do zad a do krku bolestivě zabušila záplava krup; rychle se napřímil.

Bouře ustala tak náhle, jak začala. Slunce pálilo, kroupy tály a z mokré ulice se vinuly vzhůru obláčky páry. Jason se ve svém ochranném obleku potil, ale než přešli jeden blok, začalo znovu pršet a on se znovu třásl chladem.

Grif šel pomalu, ale stále stejným tempem, nebral na vědomí ani počasí, ani sopky, které duněly na obzoru a otřásaly zemí pod jejich nohama. Jason se snažil nemyslet na útrapy a držet s chlapcem krok.

Byla to skličující vycházka. Z deště se smutně vynořovaly masivní, přikrčené budovy, z nichž více než polovina byla v rozvalinách. Kráčeli po chodníku uprostřed ulice. Po obou stranách vedle nich projela občas obrněná nákladní auta. Chodník uprostřed ulice byl pro Jasona hádankou, dokud Grif, nezlikvidoval výstřelem jakéhosi tvora, který se na ně vyřítil z jedné rozbořené budovy. To, že šli středem ulice, jim umožňovalo dřív zahlédnout, že se něco přibližuje. Jason najednou pocítil obrovskou únavu.

„Mám za to, že na této planetě něco jako taxík nebude,” poznamenal.

Grif jen přimhouřil oči a zamračil se. Zřejmě o taxíku dosud nikdy neslyšel. A tak se plahočili dál, chlapec zpomaloval, aby se přizpůsobil Jasonovu topornému kroku. Za půl hodiny prošli všechno, co chtěl Jason vidět.

„Grife, v tomhle vašem městě to jde od desíti k pěti. Doufám, že jiná města jsou na tom líp.”

„Nevím, co míníte, když říkáte od desíti k pěti. Ale tady žádná jiná města nejsou. Jen pár těžebních táborů, které se nedají umístit do opevněného prostoru. Ale žádná jiná města.”

To Jasona překvapilo. Vždycky si představoval, že planety mají měst víc. Náhle si uvědomil, že je toho ještě hodně, co o Pyrru neví. Od přistání ho veškeré úsilí stál výcvik na přežití. Chtěl se zeptat na spoustu věcí — ale někoho jiného než svého nerudného osmiletého průvodce. Existoval jeden člověk, který měl největší přehled a mohl mu říct všechno, co chce vědět.

„Znáš Kerka?” zeptal se chlapce. „Má dělat velvyslance pro hodně planet, ale jeho druhé jméno…”

„Jistě, každý zná Kerka. Ale ten má moc práce, nemůžete s ním mluvit.”

Jason mu pohrozil prstem. „O moji tělesnou schránku se klidně starat můžeš, ale moje duševní pochody hlídat nemusí. Co říkáš, já budu dělat dirigenta a ty budeš dál střílet ty příšery. Platí?”

Náhlý příval krup velkých jako pěst je zahnal do úkrytu. Potom Grif neochotně zavedl Jasona k jedné z větších budov ve středu města. Zde bylo více lidí a někteří z nich věnovali Jasonovi dokonce letmý pohled, než si opět hleděli svého. Jason s námahou zdolal dvoje schody, než se dostali ke dveřím označeným KOORDINACE A ZÁSOBOVÁNÍ.

„Kerk sedí tady?” zeptal se Jason.

„Ano,” potvrdil mu chlapec. „Tady šéfuje.”

„Prima. Teď si dej něco vychlazeného na žízeň nebo oběd nebo co já vím, a za pár hodin se sejdeme zase tady. Myslím, že Kerk na mě může dohlédnout stejně dobře jako ty.”

Chlapec několik sekund nerozhodně stál, pak se otočil a odešel. Jason setřel trochu nadbytečného potu a protlačil se dveřmi.