První planeta smrti

„Možná, že mohu přispět s vysvětlením,” pospíšil si Jason. „To všechno je nakonec můj nápad. Ale nejdříve bych byl rád, kdybys mi v něčem vyhověla. Vytáhla bys ze své pistole zásobník a dala ho Kerkovi?”

Meta se zatvářila polekaně, ale Kerk vážně přikývl na souhlas. „Jen na pár minut, Meto. Já pistoli mám, takže zde budeš v bezpečí. Řekl bych, že vím, na co Jason myslí, a z vlastní zkušenosti soudím, že má bohužel pravdu.”

Jen váhavě odevzdala Meta zásobník a vytáhla náboj z komory. Teprve pak se Jason ujal vysvětlování.

„Na život na Pyrru mám určitou teorii, a obávám se, že budu muset otřást některými iluzemi, když ji budu objasňovat. Především je třeba přiznat, že vaši lidé svůj boj pomalu prohrávají a že nakonec budou vyhlazeni…”

Než stačil dopovědět větu, Meta mu mířila pistolí mezi oči a urputně mačkala spouš. V jejím výrazu byla jen nenávist a opovržení. Něco takového bylo pro ni tou nejhorší představou na světě. Že totiž ten boj, kterému všichni zasvětili život, je předem ztracený.

Kerk ji uchopil za ramena a posadil na svou židli dřív, než došlo k něčemu horšímu. Trvalo však chvíli, než se natolik uklidnila, že mohla vnímat, o čem Jason hovoří. Není snadné nechat si rozbořit pečlivě vybudované chápání smyslu života. Jedině to, že z ostatních světů už něco viděla, umožnilo, že vůbec vnímala.

V jejích očích se stále zračily pochybnosti, když skončil povídání o tom, o čem před chvílí debatoval s Kerkem. Seděla napjatě, přitisknuta ke Kerkovým rukám, jako by ty byly to jediné, co jí brání vrhnout se na Jasona.

„Je to možná moc velké sousto na jedno posezení,” uznal Jason. „Řekněme to tedy jednodušeji. Věřím, že můžeme vypátrat, co je příčinou té neúprosné nenávisti k lidem. Třeba nevydáváme ten správný pach. Možná, že najdu esenci z rozmačkaných pyrranských mušek, která nás učiní imunními, když si ji vetřeme do kůže. To ještě nevím. Ale a budou výsledky jakékoli, musíme v tom směru pátrat. V tom je Kerk se mnou zajedno.”

Meta pohlédla na Kerka a ten přikývl na souhlas. Náhle svěsila poraženecky ramena a pronesla šeptem, „Já… já nemůžu říct, že souhlasím s tím, co povídáš, nebo že dokonce to všechno chápu. Ale pomůžu ti, když si Kerk myslí, že je to správné.”

„To si myslím,” potvrdil Kerk. Chceš, abych ti zásobník do

pistole už vrátil? Už na Jasona nebudeš střílet?”

„To byla ode mne pitomost,” prohlásila bez vzrušení, když znovu nabíjela pistoli. „Pistoli nepotřebuji. Kdybych ho musela zabít, dokázala bych to holýma rukama.”

„Já tě mám taky moc rád,” usmál se na ni Jason. „Jsi už připravena jít?”

„Jistě.” Odhrnula načepýřený pramínek vlasů na svoje místo. „Nejdříve si najdeme nějaký prostor, kde můžem bydlet. O to se postarám. Pak už bude práce nového oddělení na tobě.”

10

Po schodech scházeli za chladného mlčení. Na ulici zničila Meta výstřelem křídlobodce, který na ně sotva mohl zaútočit. V tom zabití byla zloba i radost. Jason si řekl, že ji nenapomene, že plýtvá střelivem. Raději pták než on.

V jedné z budov pro výpočetní techniku byly prázdné místnosti, dokonale uzavřené tak, aby zbloudilá zvířata nemohla k choulostivým přístrojům proniknout. Zatímco Meta odešla do skladu vyzvednout věci na spaní, Jason z nedaleké opuštěné kanceláře namáhavě tahal psací stůl, jídelní stůl a židle. Když se Meta vrátila s nafukovacím lůžkem, okamžitě na ně s vděčným povzdechem klesl. Nad jeho neskrývanou slabostí se trochu opovržlivě ušklíbla.

„Na ten pohled si zvykneš,” poznamenal. „Co nejvíc své práce hodlám vykonávat v horizontální poloze. Ty budeš moje silná pravá ruka. A zrovna teď, moje Pravačko, bych si přál, abys pro mě splašila něco na jídlo. Většinu konzumace jídla hodlám provádět rovněž ve výše zmíněné poloze.”

S hlasitým vydechnutím vyjadřujícím opovržení vypochodovala Meta z místnosti. Zatímco byla pryč, Jason zamyšleně okusoval konec propisovací tužky, pak si něco pečlivě poznamenával.

Když dojedli to něco, co nemělo skoro žádnou chu, Jason se začal vyptávat.

„Meto, kde bych sehnal záznamy o historii Pyrru? A vůbec nějaké informace z raného období usedlíků na této planetě?”

„Nikdy jsem o něčem takovém neslyšela. Opravdu nevím…”

„Ale něco existovat musí — někde,” naléhal. I když současná kultura věnuje veškerý čas a energii na přežití, můžeš na to vzít jed, že tomu tak vždycky nebylo. Po celou dobu, kdy se společnost vyvíjí, lidé vedou záznamy, píšou si poznámky. Kde se tedy porozhlédneme? Máte tady knihovnu?”

„Samozřejmě,” odpověděla. „Máme výbornou technickou knihovnu. Ale jsem přesvědčena, že nic takového tam nebude.”

Jason se snažil, aby nesténal, když se zvedal na nohy. „To nechej posoudit mě. Jen mě tam zaveď.”

Provoz knihovny byl zcela automatizovaný. Seznam promítaný na obrazovku uváděl volací číslo pro každý titul, na který se chtěl člověk podívat. Pásek dorazil k výdejnímu pultu třicet sekund poté, co se navolilo příslušné číslo. Vrácené pásky padaly na dopravník a automaticky se zatřiďovaly. Celý mechanismus fungoval bezchybně.