První planeta smrti

Některé z dětí se kvalifikovaly do vnějšího světa a jejich místo zaujaly jiné. Jason ty postupy určitou dobu jen sledoval, ale pak si uvědomil, že všechny děti z původní třídy, do které nastoupil, už odešly. Ještě téhož dne vyhledal šéfa aklimatizačního střediska.

„Brucco,” zeptal se, „jak dlouho mě hodláte tady v tom střeleckém ateliéru pro děti držet?”

„Nedržíme vás tady,” reagoval Brucco podrážděně jako obvykle. „Budete tady, dokud nebudete mít pro venek kvalifikaci.”

„Mám takový zvláštní dojem, že to se nestane nikdy. Teď už dokážu rozebrat a zase složit každý z těch vašich zatracených udělátorů třeba potmě. Kdybych musel, už teď bych mohl sepsat monografii Úplná flóra a fauna planety Pyrrus a jak je likvidovat. Nevedu si možná tak dobře jako moji šestiletí spolužáci, ale mám takové tušení, že to, jak si vedu teď, se už nikdy nezlepší. Je to tak?”

Brucco se snažil, jak jen mohl, aby odpověděl vyhýbavě, ale nepodařilo se mu to. „Myslím… tedy… vy víte, že jste se tady nenarodil a…”

„Ale, ale,” přerušil ho Jason škodolibě. „Takový charakterní, opravdový Pyrran jako vy by se neměl snažit lhát někomu ze slabších národů, které se na něco takového specializují. To se rozumí, že se s gravitací úplně nevypořádám a že ani nepřekonám další vrozené nedostatky. To připouštím. O to teď ale nejde. Otázka zní: Zlepším se ještě, když budu dál trénovat, nebo jsem již dosáhl vrcholu svých možností?”

Brucco se potil. „V průběhu času dojde samozřejmě ke zlepšení…”

„Jste jako úhoř!” pohrozil mu Jason prstem. „Tak ano nebo ne? Zlepším se ještě, když budu ještě trénovat?”

„Ne,” uznal Brucco a nepřestal se tvářit ztrápeně. Jason ho přečetl jako pokerový list.

„A teď se nad tím zamysleme. Nezlepším se a držíte mě tady. To není náhoda. Dostal jste tedy příkaz, abyste mě tady držel. A z toho, co jsem na této planetě viděl, i když připouštím, že toho bylo moc málo, řekl bych, že to byl Kerk, kdo vám přikázal, abyste mě tady držel. Je to tak?”

„Udělal to jenom ve vašem zájmu,” potvrdil Brucco. „Chce, abyste zůstal naživu.”

„Pravda se ukázala,” uspokojil se Jason. „Tak už toho nechejme. Nepřišel jsem na Pyrrus, abych s vašimi potomky střílel roboty. Teď mi laskavě ukažte dveře na ulici. Nebo tomu předchází absolventský ceremoniál? Projevy, předávání školních odznaků, meče nad hlavou…”

„Nic takového,” utrhl se Brucco. „Nechápu, jak dospělý člověk může pořád vykládat takové nesmysly. Samozřejmě že se nic takového nedělá. Pouze jakási závěrečná zkouška z přežití v poloskutečné komoře, což je vyčleněný prostor, který je spojením s vnějším světem — je vlastně jeho součástí až na to, že jsou z něho eliminovány nejkrutější formy života. I když některé z nich se tam občas přece jenom dostanou.”

„Kdy na ni půjdu?” vypálil Jason.

„Zítra ráno. Napřed se v noci pořádně vyspěte. Budete to potřebovat.” Maturita se však neobešla bez oficiálního pomocníka. Když přišel Jason ráno do kanceláře, Brucco mu poslal po stole těžký zásobník.

„To jsou ostré náboje,” řekl. „Určitě je budete potřebovat. Pak už budete mít pistoli vždycky nabitou.”

Vystoupili k masivnímu vzduchovému uzávěru, jedinému zamknutému vchodu, který Jason ve středisku viděl. Než jej Brucco odemkl a prudkým pohybem uvolnil závoru, přikulhal k nim vážně se tvářící osmiletý chlapec s ovázanou nohou.

„Toto je Grif,” představil ho Brucco. „Od této chvíle bude s vámi, a půjdete kamkoli.”

„Můj osobní strážce?” zeptal se Jason a sklopil pohled na podsaditého chlapce, který mu sahal sotva po pas.

„Můžete mu tak říkat.” Brucco rozhodil dveře. „Grif se popral s pilozobcem, takže zatím nemůže dělat žádnou pořádnou práci. Vy sám jste přiznal, že se Pyrranovi nikdy nevyrovnáte, a proto musíte být rád, že se vám dostane trocha ochrany.”

„Od vás člověk slyší jenom laskavosti, Brucco,” pronesl Jason. Ohnul se a potřásl si s chlapcem rukou. I osmiletý Pyrran má stisk, který drtí kosti.

Oba pak vstoupili do uzávěru, a Brucco za nimi přibouchl vnitřní dveře. Jakmile byly vnitřní dveře neprodyšně zavřeny, automaticky se otevřely vnější dveře. Ještě než se rozevřely zcela, ozvala se dvakrát Grifova pistole. Pak vkročili na půdu planety Pyrrus přes kouřící tělo jednoho z jejích zvířat. Velmi příznačné, pomyslel si Jason. Navíc ho trápilo nejen to, že ho nenapadlo, aby dával pozor, zda něco vniká do uzávěru, ale rovněž to, že ze spálených zbytků nedokáže říct, co to bylo za zvíře. Obezřetně se rozhlédl, doufal, že příště vystřelí první.

Byla to lichá naděje. Těch pár šelem, které jim zkřížily cestu, uviděl vždycky dřív Grif. Tak uplynula hodina a Jason byl tak podrážděn, že výstřelem zničil zlověstně vypadající trnovník. Doufal, že Grif tomu nebude věnovat bližší pozornost. Jenže ten samozřejmě věnoval.

„Ten strom byl dost daleko. Není rozumné plýtvat cenným střelivem na rostliny,” poznamenal Grif.