První planeta smrti

Netrpělivě se otočila, když se k ní šoural, i když šel tak rychle, jak to jen při dvojnásobné gravitaci dokázal. V ničem nepřipomínala dívku, kterou poznal na lodi. Těžké boty jí sahaly až pod kolena, její postava se ztrácela v neforemné kombinéze z kovové tkaniny. Štíhlý pas měla dokola obtěžkaný kanystry. A tvářila se chladně a nepřístupně.

„Chybělas mi,” vydechl. „Nenapadlo mě, že bys tady mohla být. Vztáhl k ní ruku, ale odtáhla se z jeho dosahu.

„Potřebuješ něco?” zeptala se.

„Potřebuješ něco?” opakoval a stěží skrýval rozhořčení. „Jsem Jason, vzpomínáš si na mě? Jsme přátelé! Přátelé mohou spolu hovořit, aniž by něco potřebovali.”

„To, co se stalo na lodi, nemá nic společného s tím, co se děje na Pyrru.” Ještě během hovoru se netrpělivě pohnula k odchodu. „Skončila jsem aklimatizaci a musím se vrátit do práce. Ty zůstaneš tady v zajištěných budovách, takže tě už neuvidím.”

„Jen zůstaň s ostatními dětmi — to tím chceš říct. A nesnaž se odejít, musíme si nejdřív něco vyjasnit…”

Jason se dopustil chyby, když natáhl ruku, aby Metu zadržel. Nevěděl, co se pak vlastně stalo. V jednom okamžiku stál — v následujícím najednou ležel roztažený na podlaze. Rameno měl samý šrám, a Meta zmizela v chodbě.

Do svého pokoje dokulhal a tlumeným hlasem chrlil nadávky. Když klesl na lůžko tvrdé jako skála, snažil se především vzpomenout si na důvody, které ho sem přivedly. A porovnával je s neustálou mučivou bolestí z gravitace, se sny naplněnými strachem, které ta bolest evokovala, a s tím, jak tito lidé opovrhují každým, kdo je odjinud. Rychle potlačil narůstající pocity sebelítosti. Podle pyrranského měřítka byl slabý a bezmocný. Pokud bude chtít, aby o něm měli trochu lepší mínění, bude se muset hodně změnit.

Vyčerpán únavou, upadl pak do spánku, který přerušovaly jen výkřiky strachu z toho, co se mu zdálo.

7

Ráno se Jason probudil se silnou bolestí hlavy a s pocitem, že vůbec nespal. Když si vzal několik odměřených dávek stimulantů, které mu nachystal Brucco, znovu přemýšlel o tom, co to může být, co jeho sny naplňuje takovou hrůzou.

„Pospěšte si s jídlem,” vyzval ho Brucco, když se setkali v jídelně. „Nemohu s vámi dál ztrácet čas na individuální instruktáž. Nastoupíte do normální školy a budete navštěvovat povinné předměty. Za mnou přijďte, jen když se vyskytne nějaký problém, který instruktoři nebo cvičitelé nebudou schopni zvládnout.”

Jak mohl Jason očekávat, školu navštěvovaly vážně se tvářící malé děti. Jejich dobře vyvinuté postavy a chování, v němž nebylo na hlouposti místo, prozrazovaly Pyrrany. Přesto však v nich dosud zůstalo tolik dětského, aby to, že mají ve třídě dospělého, jim připadalo velmi směšné. Zrudlý Jason, vklíněný do jedné z malých lavic, v tom moc zábavného neviděl.

Veškerá podobnost s normální školou končila vnějším vzhledem třídy. Kromě toho, že každé dítě bez ohledu na věk nosilo u sebe pistoli. A že se všechny předměty zabývaly přežitím. Jedině možná úspěšnost v těchto předmětech bylo sto procent a žáci zůstávali u lekce, dokud ji dokonale nezvládli. Z běžných vzdělávacích předmětů nebyl vypsán žádný — ty se zřejmě vyučovaly, až když dítě absolvovalo školu pro přežití a mohlo samostatně ve světě obstát. Což byl logický a chladnokrevný názor na skutečnost. Vlastně všechno, co Pyrrané dělali, se dalo charakterizovat jako logické a chladnokrevné.

Většinu dopoledne věnovali funkci jednoho z medikitů, léčebných souprav, které se uvazovaly kolem pasu. Šlo o analyzátor infekce a jedu, který se přikládal na bodné poranění. Jestliže byly v ráně nějaké toxiny, automaticky se do toho místa vstříkla protilátka. Jednoduché k použití, ale konstrukčně neuvěřitelně složité. Jelikož si každý Pyrran udržoval svoji výstroj sám — kdyby špatně fungovala, mohl pak dávat vinu pouze sobě — museli se naučit, jak jsou všechna zařízení konstruována a jak se opravují. Jasonovi se dařilo mnohem víc než dětem, i když ho ta námaha vyčerpala.

Odpoledne učinil první zkušenost s trenažérem. Jeho instruktorem byl dvanáctiletý chlapec, jehož odměřený hlas se nesnažil skrývat opovržení nad slabým cizincem.

„Všechny trenažéry jsou stroje, které věrně imitují skutečný povrch planety a neustále se uzpůsobují tak, jak se mění živé formy. Jediný rozdíl mezi nimi je různý stupeň nebezpečnosti. První trenažér, který budete používat, je samozřejmě ten, do něhož se dávají nejmenší děti…”

„Jsi velmi laskav,” zamumlal Jason. „Tvoje lichocení mě ohromuje.” Instruktor však pokračoval, aniž vzal přerušení na vědomí.

„…do něhož se dávají nejmenší děti, ihned jak se mohou plazit. Je v podstatě skutečný, i když je zcela inaktivován.”

Výraz trenažér nevystihuje skutečnost, napadlo Jasona, když prošli masivními dveřmi. Byl to okopírovaný kus vnějšího světa v obrovské hale. Netrvalo dlouho a zbavil se dojmu, že ve skutečnosti jde o namalovaný strop a umělé slunce ve velké výšce, a představil si, že je konečně na volném prostranství. Ten výjev vypadal docela mírumilovně, i když mračna lemující obzor hrozila prudkou bouří.