První planeta smrti

Téměř bez rozmýšlení ji objal pažemi, pod tenkými šaty ucítil teplo jejího pevného těla. Nebylo jí to nepříjemné, protože položila na jeho ruce svoje.

„Usmíváš se,” řekla. „Tobě se také líbí hvězdy.”

„Líbí, a moc,” připustil. „Jenže je tu ještě něco. Vzpomínám si na to, co jsi mi vyprávěla. Chceš mi taky zlomit ruku, Meto?”

„Samozřejmě, že ne,” odpověděla velmi vážně, pak mu oplatila úsměv. „Mám tě ráda, Jasone. I když nejsi Pyrran, mám tě moc ráda. A cítím se tak osamělá.”

Když k němu vzhlédla, políbil ji. Oplatila mu polibek s vášní, v níž nebyl žádný stud, ani předstíraná zdrženlivost.

„Mám kajutu přímo v této chodbě,” řekla.

6

Po tomto sblížení byli neustále spolu. Když měla Metu službu, nosíval jí na řídící stanoviště jídlo a povídali si. O jejím světě se však o moc víc nedověděl, protože podle tiché dohody o něm nemluvili. Vyprávěl jí o mnoha planetách, které navštívil, a o lidech, které poznal. Projevila se jako vděčný posluchač, a čas rychle plynul. Těšilo je, když byli spolu, a cesta jim připadala báječná.

Pak cesta skončila.

Na palubě lodě bylo čtrnáct lidí, ale Jason nikdy neviděl víc než dva nebo tři současně. Existoval pevný rozvrh služeb, podle kterého posádka zajišovala provoz lodě. Když neměli službu, každý z Pyrranů se staral sám o sebe, ve všech ohledech zcela samostatně. Až když loď dokončila skok a z lodního rozhlasu se ozvalo rázné Nástup!, shromáždili se všichni.

Kerk vydával povely k přistání a na dotazy odpovídal úsečně. Jednalo se pouze o technické záležitosti a Jason se ani nesnažil je vnímat. Upoutalo ho však to, jak se Pyrrané chovají. Hovořili znatelně rychleji, stejně tak se pohybovali. Připomínali vojáky, kteří se připravují na bitvu.

Poprvé ho zarazilo, jak byli všichni stejní. Ne že by vypadali stejně nebo dělali totéž. Ta zarážející podobnost spočívala v tom, jak se pohybovali a reagovali. Chodili rychle, naplněni vnitřním neklidem, a byli připraveni v každém okamžiku k činnosti. Očima neustále těkali.

Po nástupu se Jason pokusil promluvit si s Metou, ale ona se chovala, jako by se neznali. Odpovídala jednoslabičně a do očí mu přímo nepohlédla, jen se jich svýma krátce dotkla, ale hned zaletěla pohledem jinam. Neměl jí vlastně co říct, proto se měla k odchodu. Chystal se natáhnout ruku, aby ji zadržel — pak si to rozmyslel. Na rozhovor bude dost času jindy.

Jediný, kdo si ho vůbec všiml, byl Kerk, a to pouze proto, aby mu nařídil odebrat se na antiakcelerační lehátko.

Přistání šla Metě nesrovnatelně hůř než starty. Alespoň když přistávala na Pyrru. Ze všech stran najednou doléhalo nárazové zrychlení. V jedné chvíli se dostali do volného pádu, který trval snad celou věčnost. Silné nárazy do trupu otáčely lodí. Připomínalo to spíš souboj než přistávání, a Jason si v duchu říkal, kolik v tom ze souboje doopravdy je.

Když loď konečně přistála, Jason to vůbec nepoznal. Neustálá přitažlivost dvou gé vyvolávala pocity jako při brždění. Pouze to, že motory lodě pozvolna přestávaly kvílet, ho přesvědčilo, že přistáli. Odepnout popruhy a posadit se znamenalo pro něho velkou námahu.

Přitažlivost dvou gé se nezdála tak hrozná. Zpočátku. Při chůzi musel člověk vynakládat tolik energie, jako by nesl na ramenou někoho, kdo je stejně těžký. Když Jason pozvedl ruku, aby uvolnil dveřní západku, připadalo mu, že zvedá dvě ruce. Pomalu se šoural k hlavnímu vchodu.

Ostatní tam dorazili dřív než on. Z přilehlé místnosti kouleli dva muži průhledné válce a z toho, jak válce vypadaly robustně a jak řinčely, když na něco narazily, Jason pochopil, že jsou vyrobeny z průhledného kovu. Nepochopil však, k jakému účelu mohou sloužit. Prázdné válce o průměru jednoho metru a delší než člověk. Jeden konec pevný, neoddělitelný, a druhý opatřený víkem v závěsech a zajištěný. Na co jsou, se stalo zřejmé, až když Kerk u jednoho z nich otočil kolem uzávěru a odklopil víko.

„Vlez dovnitř,” poručil Kerk. „Až budeš uvnitř a zavřený, odnesou tě z lodě.”

„Děkuji, nechci,” odmítl Jason. „Nijak netoužím po tom, abych zpestřil přistání na vaší planetě tím, že mě vynesou zabaleného jako párek ve střevě.”

„Nebuď blázen,” utrhl se Kerk. „Nás všechny v těch rourách vynesou. Byli jsme až příliš dlouho pryč, než abychom se odvážili dotknout povrchu bez aklimatizace.”

Jason měl trochu divný pocit, když viděl, jak ostatní lezou do válců. Sám si vybral nejbližší, vklouzl do něho nohama napřed a zavřel za sebou víko. Když dotáhl kolo v jeho středu, víko se vmáčklo do pružného těsnění. Během minuty se v uzavřeném válci zvýšil obsah dioxidu uhličitého a regenerátor vzduchu v dně se s broukáním probudil k činnosti.

Poslední vlezl do válce Kerk. Nejdříve však zkontroloval, zda jsou dobře uzavřeny všechny ostatní válce, pak stiskl hlavní spouštěč vzduchového uzávěru. Když se uzávěr začal otáčet, rychle se zavřel do zbývajícího válce. Vnitřní a vnější deska uzávěru se zvolna vytočily a do lodě vniklo světlo ztlumené stěnou z deště.