Читаем Návrat z hvězd полностью

Návrat z hvězd

Seděl jsem v plavkách, a uvažoval o různých možnostech. Mohl jsem jít do Adaptu. Kdyby šlo pouze o to, seznámit člověka s technikou a zvyky, nerozmýšlel bych se. Ale již na Luně jsem si všiml, že se nám pokoušejí vsugerovat určitý názor, dokonce i hodnocení jevů. Přicházeli tedy s hotovou stupnicí hodnot, a když se člověk hned s nimi neztotožňoval, vysvětlovali to — a vůbec všechno — konzervatismem, podvědomými zábranami, rutinou starých návyků a tak dále. Neměl jsem nejmenší úmysl zříkat se těchto návyků a zábran, dokud se nepřesvědčím, že to, co mi nabízejí, je lepší. A poučení z dnešní noci nijak nezměnilo mé rozhodnutí. Netoužil jsem po školce, rehabilitaci, tím méně, že probíhala přehnaně zdvořile a naráz. Rád bych věděl, proč mě nepodrobili té své — betrizaci. Musím se zeptat.

Mohl jsem vyhledat některého z našich, Olafa, ale i to bylo zřejmým překročením pokynů Adaptu. Oni přece nic nepřikazovali. Opakovali stále, že jednají v mém zájmu, že mohu dělat, co chci; dokonce skočit z Měsíce rovnou na Zemi (to ten vtipný doktor Abs), mám-li tak naspěch. Já jsem si z Adaptu nic nedělal, ale Olafovi to asi nevyhovovalo, a určitě mu napíšu. Mám adresu.

Práce. Hledat si práci? Jakou, pilota? A co létat na lince Mars — Země — Mars? V tom jsem se vyznal, ale…

Tu jsem si vzpomněl, že mám nějaké peníze. Nebyly to vlastně peníze, říkalo se tomu jinak, ale rozdíl mi nebyl jasný, dalo-li se za to všechno získat. Požádal jsem o spojení s městem. V sluchátku vyzváněl vzdálený tón. Telefon neměl ani čísla, ani kotouč, třeba jsem měl oznámit jméno banky? Měl jsem je zaznamenáno na lístku, lístek byl v šatech. Nahlédl jsem do koupelny; ležely už ve skříňce, vypadaly jako čerstvě vyprané. V kapsách byly mé věci i ten lístek.

Banka nebyla bankou, jmenovala se Omnilox. Vyslovil jsem název, a tak rychle, jako by jen čekal na má slova, ozval se hluboký hlas:

„Zde Omnilox.“

„Jmenuji se Bregg,“ řekl jsem, „Hal Bregg a mám prý u vás konto… Chtěl jsem se zeptat, kolik tam mám.“

Něco cvaklo a jiný, vyšší hlas řekl:

„Hal Bregg?“

„Ano.“

„Kdo vám založil to konto?“

„Kosmolet — Kosmické lety na příkaz Planetologického ústavu a Vesmírového výboru OSN, ale to bylo před sto dvaceti sedmi lety…“

„Máte nějakou legitimaci?“

„Ne, jenom dopis z Adaptu na Luně od ředitele Oswamma…“

„V pořádku. Stav konta dvacet šest tisíc čtyři sta sedm itů.“

„Itů?“

„Ano. Přejete si ještě něco?“

„Chtěl bych si vyzvednout nějaká pe… totiž ity.“

„V jaké formě? Přál byste si kalster?“

„Co je to? Šeková knížka?“

„Ne. Budete moci platit hotově.“

„Ano? Dobrá.“

„A v jaké výši vám máme otevřít kalster?“

„Nevím… řekněme: pěti tisíc…“

„Pět tisíc. Dobrá. Poslat do hotelu?“

„Ano. Okamžik, ani nevím, jak se ten hotel jmenuje.“

„Je to jiný hotel, než z kterého telefonujete?“

„Ne.“

„Pak je to Alcaron. Hned vám to pošleme. Pouze jedinou otázku: nezměnila se vaše pravá ruka?“

„Ne. A proč?“

„Nic. Jinak bychom vám museli měnit kalster. Za okamžik ho dostanete.“

„Děkuji,“ řekl jsem a zavěsil sluchátko. Dvacet šest tisíc. Kolik to asi je? Neměl jsem tušení. Něco začalo hrát. Rádio? Telefon. Zvedl jsem sluchátko.

„Bregg?“

„Ano,“ řekl jsem. Srdce se mi rozbušilo silněji, nakrátko. Poznal jsem její hlas. „Jak ses dověděla, kde jsem?“ zeptal jsem se, protože nepromluvila hned.

„Z inforu. Breggu… Hale… poslyš, chtěla jsem ti vysvětlit…“

„Není co vysvětlovat, Nais.“

„Ty se zlobíš. Ale pochop…“

„Nezlobím se.“

„Hale, vážně, přijď ke mně dnes. Přijdeš?“

„Ne. Nais, řekni mi, prosím tě, kolik je to takových dvacet tisíc itů?“

„Jak to: kolik? Hale… musíš přijít.“

„No… jak dlouho se za to dá žít?“

„Jak dlouho chceš, živobytí přece nic nestojí. Ale nechme toho. Hale, kdybys chtěl…“

„Počkej. Kolik itů vydáš měsíčně?“

„Jak kdy, někdy dvacet, někdy pět, anebo taky nic.“

„Aha. Děkuji ti.“