Návrat z hvězd

Uskočil jsem. Tu se objevil majitel hlasu, ten tlusťoch v čepici — chtěl jsem ho popadnout za rameno, prsty jím pronikly skrz naskrz a uchopily — vzduch. Stál jsem jako omráčený. Ale oni povídali dál; najednou se mi zdálo, že seshora, ze tmy nad auty, se kdosi na mne dívá. Přiblížil jsem se k hranici světla a spatřil jsem bledé skvrny tváří, tam nahoře byl jakýsi balkón. Stál jsem oslněn, neviděl jsem dobře, ale stačilo to, abych pochopil, jak ohromného blázna jsem ze sebe udělal. Uprchl jsem, jako by mě někdo stíhal. Další ulice stoupala a končila u eskalátoru. Napadlo mi, že tam možná najdu nějaký infor a rozjel jsem se po bledě zlatých schodech. Dorazil jsem na kruhovité, nepříliš velké náměstíčko. Uprostřed se zvedal sloup. Vysoký, průhledný jako ze skla. Něco v něm tančilo, purpurové, hnědé a fialové tvary, nepodobné ničemu, jako nějaké oživlé abstraktní sochy, ale velice směšné. Hned jedna, hned druhá barva mohutněla, houstla a nabývala neobyčejně směšného tvaru; přestože neměly tváře, hlavy, ruce ani nohy, měl ten zápas tvarů výraz neobyčejně lidský, téměř karikující. Po chvíli jsem pochopil, že fialová, to je nadutec, domýšlivý, pyšný a přitom zbabělý — když se rozprskl na milión tančících kuliček, začal modrý. Ten byl andělský, skromný, soustředěný, ale nějak — pokrytecky, jako by se modlil sám k sobě. Nevím, jak dlouho jsem se na to díval. Jaktěživ jsem něco takového neviděl. Kromě mě tu nikdo nebyl, pouze ruch černých vozidel byl větší. Ani jsem nevěděl, jsou-li obsazena nebo prázdná, protože neměla okna. Z toho kruhového náměstí se rozbíhalo šest ulic. Jedny nahoru, jiné dolů. Jejich perspektivy se táhly snad celé míle jako jemňounká mozaika barevných světýlek. Infor nikde. Byl jsem už hodně unavený, ani ne tak fyzicky — měl jsem pocit, že už nejsem s to vnímat žádné dojmy. Občas, jak jsem tak šel, skoro jsem usínal, i když jsem si určitě nezdříml; přesto však nevím ani jak, ani kdy, jsem vkročil do široké třídy; na křižovatce jsem zpomalil krok, zvedl hlavu a spatřil odlesk města v oblacích. Podivil jsem se, myslil jsem totiž, že jsem v podzemí. Šel jsem dál, teď v záplavě pohyblivých světel, výkladních skříní bez skel, mezi gestikulujícími, jako vlčky vířícími a posedle cvičícími manekýny; podávali si lesklé předměty, nafukovali cosi, ale ani jsem se na ně nedíval. V dálce šlo několik lidí, ale nebyl jsem si docela jist, nejsou-li to pouze figurky a běžet za nimi jsem nechtěl. Domy se rozestoupily a já jsem uviděl obrovský nápis PARK TERMINAL a zeleně zářící šipku.

Eskalátor začínal v uličce mezi domy. Znenadání vyústil do stříbrného tunelu, se zlatým pulsem bijícím ve stěnách, jako by pod rtuťovou maskou stěn opravdu proudil ušlechtilý kov. Cítil jsem horký závan, všechno zhaslo. Stál jsem v zaskleném pavilónu. Měl tvar mušle, zvrásnělý strop mrholil sotva znatelnou zelení, bylo to světlo jemňounkých žilek, jako luminiscence jediného, zvětšeného a chvějícího se listu — na všechny strany vedly dveře, za nimi — tma a drobná, po podlaze se pohybující písmenka:

PARK TERMINAL PARK TERMINAL

Vyšel jsem ven. Byl to opravdu park. Stromy, neviditelné ve tmě, dlouze šuměly, vítr jsem necítil, musel vanout ve výši, ale hlas stromů, rytmický, důstojný, mne přikrýval neviditelnou klenbou. Poprvé jsem měl pocit, že jsem sám, ale jinak než v davu, a bylo mi dobře. V parku jistě bylo hodně lidí. Slyšel jsem šepot, občas jako skvrna zazářila něčí tvář, jednou jsem téměř do někoho vrazil.

Koruny stromů se spojovaly, takže hvězdy bylo vidět pouze v mezerách mezi nimi. Vzpomněl jsem si, že jsem do parku jel vzhůru, ale přece už tam, kde bylo náměstí s roztančenými barvami a ulice plné výkladních skříní, měl jsem nad sebou nebe, i když zachmuřené; jak se tedy stalo, že nyní, o patro výš, vidím nebe, tentokrát plné hvězd? Nedovedl jsem si to vysvětlit.

Stromy se rozestupovaly na strany a ještě dřív, než jsem jí uviděl, ucítil jsem vůni vody, vůni hlíny, tlení, vlhkého listí — strnul jsem.

Houští vroubilo jezírko černým prstencem. Slyšel jsem šumění rákosu a puškvorce, a v dálce nad ním, z druhé strany, se tyčil — jako jediný obrovský masív — útvar světelně zesklovatělých hor, poloprůhledný štít nad rovinami noci; ze svislých srázů vycházela přízračná záře, nejbledší, namodralá, bašty na baštách, křišťál ztuhlý v cimbuří, propasti — ten zářící kolos, nepravděpodobný a neuvěřitelný, se zrcadlil dlouhým, bledším odrazem v černých vodách jezera. Stál jsem, ohromený i nadšený; vítr přinášel slabounké, rozplývající se ohlasy hudby, a když jsem zbystřil zrak, spatřil jsem patra i vodorovné terasy toho kolosu, a jako v náhlém osvícení jsem pochopil, že podruhé vidím nádraží, gigantický Terminál, v němž jsem bloudil včera, a že se možná dívám ze dna tmavého prostoru, který mě tak ohromil, na místo, kde jsem potkal Nais.