Návrat z hvězd

Sotva jsem zavřel branku, musel jsem vynaložit veškeré úsilí, abych se nedal na útěk. Kolena jsem měl trošku měkká, v krku mi vysýchalo a najednou se mé pokašlávání změnilo v šílený smích. Vzpomněl jsem si, jak jsem jim říkal: „No, no, nestraš…“ v dobré víře, že je to pouhá iluze.

Koruny stromů se zřetelně odrážely od nebes. Svítalo. Byl jsem tomu docela rád, protože jsem nevěděl, jak se dostanu z parku. Byl již úplně liduprázdný. Prošel jsem kolem kamenné rotundy, v níž se předtím objevila zpěvačka, v dalším stromořadí jsem našel robota, který stříhal trávu. O hotelu nevěděl, ale vysvětlil mi, kudy mám jít k nejbližšímu eskalátoru. Sjel jsem dolů, patrně o několik pater, a když jsem vyšel na ulici dolního podlaží, užasl jsem, že nad sebou zase vidím nebe. Ale i moje schopnost žasnout byla již téměř vyčerpána. Měl jsem toho dost. Nějakou dobu jsem šel, vzpomínám si, že jsem pak seděl blízko vodotrysku, a třeba to žádný vodotrysk nebyl, vstal jsem, šel jsem dál v mohutnějícím světle nového dne, až jsem se vytrhl z otupělosti tváří v tvář velkým zářivým sklům s ohnivými slabikami ALCARON HOTEL.

V bílé vrátnici, připomínající obrácenou vanu olbříma, seděl robot, pěkně stylizovaný, poloprůhledný, s dlouhými ušlechtilými pažemi. Neptal se na nic a podal mi knihu. Zapsal jsem se do ní a s malým trojúhelníkovým odznakem jsem vyjel nahoru.

Někdo, nevím skutečně kdo, mi pomohl otevřít dveře, vlastně to udělal za mne. Stěny z ledu, v nich cirkulace ohníčků. U okna, když jsem se k němu přiblížil, z ničeho nic vyrostlo křesílko, vklouzlo pode mne, shora již klesal plochý plát a utvořil jakýsi psací stoleček. Ale já jsem toužil po posteli. Nemohl jsem ji najít, ani jsem se o to nepokoušel. Ulehl jsem na pěnový koberec a okamžitě jsem usnul v umělém světle toho pokoje bez oken (to, co jsem původně považoval za okno, byl přirozeně televizor), takže jsem se propadal do spánku s vědomím, že tam, za tou skleněnou deskou, se na mě šklebí jakási obrovská tvář, medituje nade mnou, směje se, povídá, žvaní… Vysvobodil mě spánek, hluboký jako smrt; dokonce čas se v něm zastavil.

II

S očima ještě zavřenýma dotkl jsem se hrudi, měl jsem na sobě svetr; když jsem spal oblečen, měl jsem hlídku: „Olafe!“ chtěl jsem říci a prudce jsem usedl.

Byl to hotel, ne Prométheus. Všechno se mi vybavilo; labyrinty nádraží, děvče, zasvěcování do tajemství, její strach, modravá hora Terminálu nad černým jezírkem, zpěvačka, lvi…

Když jsem hledal koupelnu, našel jsem mimoděk postel; byla ve zdi a spustila se jako perleťový nadmutý čtverec, když se někde něco zmáčklo. V koupelně nebyla ani vana ani žádné kohoutky, nic, jen lesklé destičky na stropě a nehluboké jamky pro nohy, vystlané pórovitým plastikem. Ani na sprchu to nevypadalo. Připadal jsem si jako neandrtálec. Rychle jsem se svlékl a zůstal jsem stát s věcmi v rukou. Věšáky nikde, zato malá skříňka ve zdi. Hodil jsem tam tedy všecko. Vedle byly tři knoflíky, modrý, červený a bílý. Stiskl jsem bílý. Světlo zhaslo. Červený: začalo to šumět, nebyla to voda, ale silný vítr vonící ozónem a ještě něčím. Ovanul mě celého. Na kůži se vytvořily husté lesklé kapky, bublaly a vypařovaly se, necítil jsem vlhkost, spíš mravenčení měkkých elektrických jehliček, které masírovaly svaly. Stiskl jsem na zkoušku modrý knoflík a vítr se změnil. Teď mě probodával nějak skrz naskrz. Velice zvláštní pocit. Napadlo mi, že to může být docela příjemné, zvykne-li si člověk na to. V Adaptu na Luně to vůbec nebylo, měli tam obyčejné koupelny. Proč, nevím. Krev proudila živěji, cítil jsem se znamenitě, nevěděl jsem pouze, čím a jak si vyčistit zuby. Nakonec jsem si to odpustil. Ve zdi byla ještě jedna dvířka s nápisem „Koupací pláště“.

Nahlédl jsem dovnitř. Žádné pláště. Stály tam tři kovové láhve, trochu jako sifony; ale byl jsem beztoho docela suchý a nemusel jsem se utírat.

Otevřel jsem skříňku, do níž jsem vložil šaty a zhrozil jsem se: byla prázdná. Dobře, že jsem aspoň plavky položil na skříňku. Vrátil jsem se v plavkách do pokoje a začal hledat telefon, abych se zeptal, co se stalo s oděvem. Všecko dohromady bylo dost nepříjemné. Telefon jsem nakonec objevil vedle okna — tak jsem v duchu stále nazýval televizní obrazovku — vyskočil ze zdi, když jsem začal hlasitě klít; reagoval patrně na hlas. Pitomá mánie schovávat všechno do stěn. Ozvala se recepce. Zeptal jsem se na šaty.

„Vložil jste je do čistoru?“ řekl měkký baryton. „Budou za pět minut.“

„Taky dobře!“ řekl jsem si. Zasedl jsem k psacímu stolu, jehož deska se mi horlivě podstrčila pod lokty, jakmile jsem se naklonil. Jak je to možné? Takovými věcmi si člověk nemá lámat hlavu. Většina lidí užívá technologie své civilizace, aniž ji zná.