Návrat z hvězd

„Vily jsou velmi prostorné. Dvanáct až osmnáct pokojů — automatická obsluha, kuchyně v domě, lokální nebo exotická, podle výběru…“

„Ano. Snad přece… Dobrá. Jmenuji se Bregg. Najímám to. Jak se jmenuje to místo? Klavestra? Platí se hned?“

„Jak si budete přát.“

Podal jsem mu kalster.

Ukázalo se — nevěděl jsem o tom — že jím mohu manipulovat pouze já, ale on se pochopitelně vůbec nedivil, že ani o tom nemám ponětí. Začínal jsem mít ty roboty čím dál raději. Ukázal mi, jak se to dělá, aby vypadl pouze jeden žeton s vyraženou příslušnou částkou. Přesně o totéž se zmenšila cifra v okénkách nahoře, kde bylo vidět stav konta.

„Kdy tam mohu odjet?“

„Kdy si přejete. Kdykoli.“

„Ale s kým budu v té vile bydlet?“

„S Margerovými.“

„Smím vědět, kdo je to?“

„Mohu vám říci jedině, že jsou to novomanželé.“

„Mhm. A nebudu je rušit?“

„Ne, protože je k pronajmutí polovina vily. Celé první patro budete mít výhradně pro sebe.“

„Dobrá. Jak se tam dostanu?“

„Nejlíp ulderem.“

„Jak se to dělá?“

„Přistavíme vám ulder v den a hodinu, kterou si určíte.“

„Zatelefonuji vám z hotelu, ano?“

„Prosím. Nájemné se počítá od okamžiku, kdy vkročíte do vily.“

Když jsem odešel, rýsoval se přede mnou mlhavě celý plán. Nakoupím si knihy a nějaké sportovní drobnosti. Ale nejdůležitější jsou knihy. Musím si také předplatit nějaké odborné časopisy. Sociologie, fyzika a podobně. Jistě vykonali spoustu věcí za těch více než sto let. Samozřejmě, musím si také koupit nějaké šaty.

Ale ještě něco se mi připletlo do cesty. Za rohem, nevěře vlastnímu zraku, jsem uviděl auto. Opravdové auto. Možná že ne docela takové, jaké jsem pamatoval, karosérie byla vymodelována do samých ostrých úhlů. Ale byl to skutečný automobil, s pneumatikami, dvířky, volantem. Za ním stály další. Za velkým sklem výlohy, na němž stálo metrovými písmeny: STAROŽITNOSTI: Vstoupil jsem. Majitel — nebo prodavač — byl člověk. Škoda, pomyslil jsem si.

„Dostal bych koupit auto?“

„Samozřejmě. Jaké si přejete?“

„A kolik stojí?“

„Od čtyř set do osmi set itů.“

Sakra drahé, řekl jsem si. Ale za starožitnosti se musí platit.

„A je to pojízdné?“ zeptal jsem se.

„Ovšem. Nesmí se tím jezdit všude, to je pravda, existují místní zákazy, ale většinou se tím dá jezdit.“

„A jak je to s pohonnými hmotami,“ zeptal jsem se opatrně, protože jsem neměl představu, co je ukryto pod kapotou.

„Maličkost. Jeden náboj vám vystačí na celý život auta. Včetně parastatů.“

„Dobrá,“ řekl jsem, „chtěl bych silný, trvanlivý stroj. Nemusí být velký, ale rychlý.“

„V tom případě bych vám doporučoval tohohle Giabile nebo tamhleten model…“

Vedl mě na konec velké síně, kolem strojů, které zářily, jako by opravdu byly nové.

„Pochopitelně,“ pokračoval prodavač, „s glidery se měřit nemohou, ale on už to také dnes není dopravní prostředek…“

Tak co je to? chtěl jsem se zeptat, ale spolkl jsem to.

„Dobrá…“ řekl jsem, „kolik stojí ten vůz?“ a ukázal jsem na bledě modrou limuzínu se stříbrnými, hluboko vsazenými reflektory.

„Čtyři sta osmdesát itů.“

„Ale potřeboval bych jej dopravit do Klavestry,“ sdělil jsem mu. „Pronajal jsem si tam vilu. Přesnou adresu vám může dát cestovní kancelář tady v ulici…“

„Výborně. Dá se to poslat ulderem. Nebude to nic stát.“

„Opravdu? Mám tam jet ulderem…“

„Oznamte, nám, prosím datum, dodáme vůz do vašeho ulderu. To bude nejprostší. Leda, že byste si přál…“

„Ne, ne. Udělejte, jak říkáte.“

Zaplatil jsem za auto — kalster už jsem ovládal docela obstojně — a opustil jsem starožitnosti, plné vůně laků a gumy. Zdály se mi rozkošné.