Mlhoviny v Andromedě

Mven se šťastně spojil s družicí 57 rádiem přes vlnový okruh Měsíce. Odrážeče a zaměřovače na kosmické stanici pozorovaly soustředěně Epsilon Tukana vždy po několik minut, kdy se družice pohybovala od třicátého třetího stupně severní šířky k jižnímu pólu, a hvězda byla v té dobře viditelná z její oběžné dráhy.

Mven Mas usedl za pult v podzemní místnosti, která byla téměř stejná jako na Středozemní observatoři.

Přehlížeje už po tisící materiály o planetě Epsilonu Tukana, Mven metodicky zkontroloval vypočtenou dráhu planety a znovu se spojil s družicí; dohodli se, že v okamžiku, kdy se zapojí pole, budou pozorovatelé na družici 57 velmi pomalu měnit směr po oblouku čtyřikrát větším, než je paralaxa hvězdy.

Čas se zvolna vlekl. Mven se nemohl zbavit myšlenky na zločinného matematiky Bena Lota. Ale vtom se na obrazovce TVF objevil Ren Boz u pultu pokusného zařízení. Nepoddajné vlasy mu trčely víc než obvykle.

Dispečeři energetických stanic hlásili, že jsou připraveni Mven Mas uchopil rukojeť pultu, ale zastavil ho pokyn Rena Boze na obrazovce.

„Je třeba upozornit rezervní Ku stanici v Antarktidě. Hotové zásoby energie nestačí.“

„Učinil jsem to. Stanice je pohotově.“

Fyzik ještě okamžik uvažoval.

„Na Čukotském poloostrově a na Labradoru jsou stanice F energie. Bylo by dobře domluvit se s nimi, aby se zapojily v okamžiku inverze pole; bojím se, že přístroj je nedokonalý.“

„I to jsem zařídil.“

Ren Boz zazářil a mávl rukou.

Ohromný sloup energie dostihl družici 57. Na polokulovité obrazovce v observatoři byly vidět vzrušené tváře mladých pozorovatelů.

Mven Mas pozdravil odvážlivce a zkontroloval, zda sloupec energie přesně sleduje družici. Pak přepojil mocnou sílu na zařízení Rena Boze. Fyzikova hlava zmizela z obrazovky.

Ručičky indikátorů se naklonily doprava na znamení, že kondenzace energie nepřetržitě vzrůstá. Signály svítily stále jasněji. Jakmile však začal Ren Boz zapojovat jednotlivé vyzařovače pole, šipky bleskurychle klesaly k nule. Mven sebou trhl, když uslyšel lkavý tón pokusného zařízení. Afričan věděl, co má dělat. Pohnul pákou a vířivá síla Ku stanic se vlila do hasnoucích očí přístrojů a oživila jejich klesající šipky. Sotva však Ren Boz zapojil společný invertor, ručičky znovu skočily k nule. Mven Mas téměř instinktivně připojil naráz obě F stanice.

Zdálo se mu, že přístroje zhasly a po místnosti se rozlilo podivné bledé světlo. Zvuky utichly. V příštím okamžiku proběhl vědomím vedoucího kosmických stanic stín smrti, vnímání se otupilo. Mven Mas bojoval s nesnesitelnou závratí; zachytil se za kraj pultu a vzlykal vypětím i strašlivou bolestí v páteři. Bledé světlo v místnosti se začalo zářivě rozhořívat, ale přicházelo-li od obrazovky či ze strany, kde bylo zařízení Rena Boze, nedovedl Mven určit, anebo zapomněl…

Vtom se doslova rozletěl vlající závěs a Mven zřetelně uslyšel šplouchání vln. Do široce rozevřeného chřípí mu vnikla nepopsatelná, nezapomenutelná vůně. Opona se shrnula nalevo, zatím co v rohu se vlnila dřívější šedivá clona. S naprostou hmatatelností a zřetelností vyvstaly vysoké měděné hory, vroubené háji tyrkysových stromů, a vlny fialového moře pleskaly u samých Mvenových nohou. Když se opona posunula ještě víc vlevo, uviděl svůj sen. Na horní plošině schodiště seděla za stolem z bílého kamene rudá žena. Lokty se opírala o leštěný povrch a hleděla na oceán. Vtom spatřila Mvena a široko rozestavené oči se jí naplnily údivem i zanícením. S nesmírným půvabem se napřímila, vstala a podávala Afričanovi rozevřenou dlaň. Ňadra se jí dmula rychlým oddychováním a vtom blouznivém okamžiku si Mven vzpomněl na Čaru Nandi.

„Offa alli kor!“

Melodický, něžný i silný hlas pronikl do srdce Mvena Mase. Otevřel ústa, aby odpověděl, ale na místě vidiny vyšlehl vzhůru zelený plamen a místností se rozlehlo otřásající hvízdání. Ztráceje vědomí, Afričan cítil, jak ho přilnavá, neodolatelná síla převrací, točí jím jako rotorem turbíny, a nakonec jím mrští o něco tvrdého… Poslední Mvenova myšlenka platila stanici a Renu Bozovi…

Spolupracovníci a budovatelé observatoře viděli ze svahu, jak něco problesklo hlubokým tibetským nebem a zatemnilo svit hvězd. Jakási neviditelná síla se zřítila na horu s pokusným zařízením. Proměnila se v smršť a zachvátila masu kamení. Černý kráter se rozšířil k budově observatoře jako vystřelený z obrovského hydraulického děla, vyletěl prudce vzhůru, zatočil se zpátky, a znovu udeřil na horu s pokusnou stanicí, jejíž zařízení rozbil na padrť a rozmetal do všech stran. Za okamžik všechno utichlo. Ve vzduchu plném prachu zůstal zápach po rozžhaveném kamení a spáleništi, do něhož se mísilo zvláštní aroma, připomínající vůni kvetoucích břehů tropických moří.