Mlhoviny v Andromedě

Fyzikovy rozbité kosti a přetrhané cévy spojili tantalovými svorkami a nástavci, které nedráždily cévy. Af Nut si prohlédl poraněné vnitřnosti. Prasklá střeva a žaludek zbavil odumřelých částí, sešil je a ponořil do nádoby s hojivým roztokem BZ 14, který odpovídal somatickým vlastnostem organismu. Pak přistoupil k nejobtížnější části operace. Vyňal z podžebří zčernalá játra, probodaná úlomky žeber, a zatím co je asistenti drželi ve výši, s omračující jistotou odpreparoval a vytáhl jemné nitečky autonomních nervů sympatické a parasympatické soustavy. Sebemenší poškození nejtenčího vlákna mohlo pacienta neodvratně usmrtit. Nato chirurg bleskurychle přestřihl vrátnicí a k oběma jejím koncům připojil rourky umělých cév. Totéž udělal s tepnami. Játra vložil do zvláštní nádoby s tekutinou BZ. Po pětihodinové operaci byly všechny zraněné orgány Rena Boze v jednotlivých nádobách. V žilách mu proudila umělá krev, poháněná vlastním srdcem raněného i pomocným automatickým srdcem. Teď bylo možno vyčkat, až se vyňaté orgány zhojí. Af Nut nemohl nahradit poškozená játra jinými z chirurgického fondu planety, neboť k tomu bylo třeba dalších vyšetření, a stav nemocného nedovoloval ztrácet ani minutu. U nehybného těla, rozřezaného jako mumie, držel službu jeden z chirurgů a čekal, až skončí sterilizace druhé směny.

Dveře ochranné stěny kolem operačního sálu se hlučně otevřely, a v nich, obklopen asistenty potřísněnými krví, objevil se Af Nut. Mhouřil oči a protahoval se jako probuzená šelma. Uvítala ho unavená, bledá Evda Nal a podávala mu kartu dědičnosti. Af Nut ji nedočkavě popadl, prohlédl a oddechl si.

„Zdá se, že všechno šťastně dopadne. Pojďme si odpočinout!“

„Ale… co když se vzbudí?“

„Jdeme! Probudit se nemůže. Copak jsme tak omezení, abychom na to nepamatovali?“

„Jak dlouho se musí čekat?“

„Čtyři nebo pět dnů. Jsou-li biologické definice přesné a výpočty správné, budu moci za pět dnů operovat znovu a vrátit orgány kam patří. Potom ho… probudíme…“

„Jak dlouho se zde můžete zdržet?“

„Deset dnů. Katastrofa se stala naštěstí ve chvíli, kdy jsem měl přestávku mezi prací. Využiji té příležitosti a prohlédnu si Tibet. Zde jsem ještě nebyl. Mým údělem je žít tam, kde je nejvíc lidí, to znamená v obytném pásmu!“

Evda pohlédla na chirurga s nadšením. Af Nut se ponuře usmál.

„Díváte se na mne, jak asi dřív lidé pohlíželi na obraz boha. To se nehodí pro mou nejbystřejší žačku!“

„Opravdu se na vás dívám novýma očima. Stalo se mi poprvé, že život drahého člověka je v chirurgových rukou, a dobře chápu zážitky lidí, kteří přišli do styku s vaším uměním… Znalost se tu pojí s jedinečným mistrovstvím!“

„Dobrá! Horujte si, když to potřebujete. Stačím vašemu fyzikovi provést nejen druhou, ale i třetí operaci…“

„Jakou třetí?“ nastražila se Evda, ale Af Nut jen chytře přimhouřil oči a ukázal na pěšinku vedoucí vzhůru od observatoře.

Belhal se po ní se skloněnou hlavou Mven Mas.

„To je další ctitel mého umění… proti své vůli. Promluvte si s ním, nechcete-li odpočívat, ale já musím…“

Chirurg zmizel za výběžkem kopce, kde byl prozatímní dům lékařů. Evda už z dálky zpozorovala; jak vedoucí kosmických stanic pohubí a zestárl… Ne, Mven už nic neřídí. Vyprávěla Afričanovi všechno, co jí sdělil Af Nut, a ten si ulehčeně vydechl.

„Pak tedy i já za deset dnů odjedu!“

„Jednáte správně, Mvene? Ještě jsem se pořádně nevzpamatovala, abych se mohla nad celým případem zamyslit, ale zdá se mi, že vaše provinění si nezaslouží tak tvrdý trest.“

Mven Mas bolestně stáhl obličej.

„Dal jsem se unést skvělou teorií Rena Boze. Neměl jsem právo vkládat do prvního pokusu veškerou energii Země.“

„Ren Boz přece dokazoval, že s menší zásobou energie by pokus byl marný,“ namítla Evda.

„To je správné, ale měli jsme provádět vedlejší experimenty. Jenomže já byl nerozumně netrpělivý a nechtěl jsem ještě léta čekat. Nemařte slova — Rada potvrdí moje rozhodnutí a Kontrola Cti a Práva je nezruší!“

„Jsem také členkou Kontroly Cti a Práva!“

„Kromě vás je tam ještě deset lidí. A protože můj případ se týká celé planety, budou rozhodovat spojené Kontroly Jihu i Severu, celkem tedy jedenadvacet lidí kromě vás…“

Evda položila Afričanovi ruku na rameno.

„Posaďme se, Mvene, sotva se držíte na nohou. Víte o tom, že když první lékaři prohlédli Rena, rozhodli se utvořit konsilium smrti?“

„Vím. Chyběli dva lidé. Lékaři jsou národ konzervativní, a podle starých zásad, kterých se přidržují, smí o lehké smrti nemocného rozhodnout teprve dvaadvacet lidí.“

„Ještě před krátkou dobou tvořilo konsilium smrti šedesát lidí.“

„Byl to přežitek stejného strachu před zneužitím, kvůli kterému lékaři ve starověku odsuzovali nemocné k dlouhým zbytečným mukám a jejich příbuzné k nejtěžšímu morálnímu utrpení, když už nebylo východiska, a smrt mohla být lehká a rychlá. Ale vidíte, jak se tradice vyplatila — dva lidé chyběli, a mně se zatím — díky Gromu Ormovi — podařilo přivolat Afa Nuta…“

„Právě to vám chci připomenout. Vaše konsilium společenské smrti tvoří zatím jediný člověk!“