Mlhoviny v Andromedě

„Taková je naše historie, náš těžký, složitý a dlouhý výstup k vrcholům poznání. Voláme vás, spojte se s námi ve Velikém Okruhu, abychom do všech končin nekonečného vesmíru vnesli sílu rozumu, která zvítězí nad neživou hmotou!“

Vedin hlas se jásavě rozezněl, nabývaje síly za všechna pokolení pozemšťanů, kteří nyní dospěli tak daleko, že jejich myšlenky směřují až za hranice jejich vlastní Galaxie, k jiným hvězdným ostrovům ve vesmíru.

Ozval se táhlý měděný zvuk, neboť Dar Veter pohnul pákou a vypnul tok energie potřebný k vysílání. Obrazovka zhasla. Na průzračném panelu vpravo zůstal jen svítící sloup, jímž se udržoval v atmosféře probitý tunel.

Unavená a tichá Veda se stočila do klubíčka v hlubokém křesle. Dar Veter usadil Mvena Mase za řídící stůl a sklonil se nad jeho ramenem. V naprostém tichu jen chvílemi zacvakaly pákové zarážky. Obrazovka ve zlatém rámu najednou zmizela a na jejím místě se rozevřela nepředstavitelná propast. Veda Kong hlasitě povzdechla, vidouc ten zázrak poprvé. A skutečně, taková podívaná dokázala pokaždé ohromit i člověka, který znal dobře složitou interferenci světelných vln, jíž se dosahovala taková šíře a hloubka prostoru.

Z dálky se přibližoval a každou vteřinu narůstal temný povrch cizí planety. Byla to neobyčejně vzácná soustava podvojné hvězdy, kde se dvě slunce vzájemně tak vyrovnávala, že oběžná dráhy jejich planety byla pravidelná a mohl na ní vzniknout život. Obě slunce, oranžové i fialové, byla menší než naše, a ledy zamrzlého moře v jejich záři se zdály rudé. Na úpatí plochých černých hor se rýsovala v záhadných fialových záblescích obrovská přízemní budova. Zorný paprsek se opřel do plošinky na střeše, jako by ji pronikal, a Pozemšťané uviděli člověka s šedivou pletí a kulatýma sovíma očima, obrostlýma jemným stříbřitým chmýřím. Byl vysoké postavy, ale tělo měl tenounké a dlouhé končetiny vypadaly jako tykadla. Člověk nehezky trhl hlavou, jako by se ve spěchu klaněl, upřel na obrazovku oči, lhostejně jako objektivy, a rozevřel bezertá ústa, jež přikrýval zobák ve tvaru nosu, potažený měkkou kůží. Současně zazněl melodický a něžný hlas automatického překladatele.

„Zaf Ftet, vedoucí vnější informační stanice 61. Soustavy v Labuti. Dnes vysíláme pro žlutou hvězdu COL 3388+04ŽF… Vysíláme pro…“

Dar Veter i Junij Ant na sebe pohlédli a Mven Mas na okamžik sevřel Vetrovo zápěstí. COL 3388-04ŽF — to byly galaktické poznávací značky Země, či správněji, poznávací značky sluneční planetární soustavy. Pozorovatelé z jiných světů ji kdysi pokládali za jediného satelita, který oběhne kolem Slunce za padesát devět pozemských let. Jednou za tu dobu se totiž Jupiter a Saturn dostanou za sebe na jedné straně Slunce a vychylují je tak zřetelně z jeho dráhy, že to astronomové na blízkých hvězdách mohou pozorovat. Stejného omylu se dopouštěli i naši astronomové vůči mnoha jiným planetárním soustavám, jejichž existence při různých hvězdách byla objevena už v dávných dobách.

Junij Ant s větším spěchem než na začátku vysílání přezkoumal seřízení zápisového stroje a údaje přístrojů OES, které chránily elektronové spoje. Lhostejný hlas elektronového překladatele pokračoval:

„Zachytili jsem v naprostém pořádku vysílání z hvězdy…“ znovu se ozvala sprška čísel a přerývaných zvuků, „úplně náhodou, mimo dobu, kdy vysílá Veliký Okruh. Oni ještě nedešifrovali řeč Okruhu a plýtvají zbytečně energií v hodinách, kdy vysílačky Okruhu mlčí. Odpověděli jsme jim v intervalech jejich vlastních přenosů; výsledky budou známy přibližně za tři desetiny sekundy…“ Hlas utichl. Signální přístroje hořely dál, jen malé zelené oko zhaslo.

„Poruchy při vysílání nedovedeme ještě vysvětlit. Možná, že mezi námi probíhá neutrální pole, o němž astronauti vyprávějí úplné legendy,“ poučil Vedu Junij Ant.

„Tři desetiny galaktické vteřiny, to znamená čekat asi šest set let,“ zabručel nevrle Dar Veter. „To je zajímavé, ale k čemu je nám to dobré?“

„Pokud jsem to pochopil, hvězda, s níž se spojili, je Epsilon Tukana v souhvězdí jižního nebe,“ ozval se Mven Mas. „Je vzdálena devadesát parseků, tj. blízko hranic našeho trvalého styku s ostatními světy. Dál než k Denebu naše spojení zatím nesahá.“

„Ale posloucháme přece vysílání ze středu Galaxie i z kulových hvězdokup?“ zeptala se Veda Kong.

„Jenom nepravidelně, když je náhodou zachytíme, nebo prostřednictvím záznamových strojů ostatních členů Okruhu, kteří vytvořili jakýsi protáhlý řetěz v prostoru Galaxie,“ odpověděl Mven Mas.

„Zprávy, odeslané před tisíci a desetitisíci lety, se v prostoru neztrácejí, a nakonec nás přece dostihnou,“ dodal Junij Ant.

„To ale znamená, že posuzujeme život a znalosti lidí na velmi vzdálených světech se značným zpožděním, které třeba u oblasti kolem středu Galaxie činí dvacet tisíc let?“

„Ano, ať už posloucháme vysílání prostřednictvím záznamových strojů z blízkých světů, nebo je zachytíme našimi stanicemi, vždycky vidíme vzdálené světa tak, jak vypadaly v pradávných dobách. Vidíme lidi, kteří už dávno zemřeli, a jejich svět na ně dávno a dávno zapomněl!“