Mlhoviny v Andromedě

„cožpak my, kteří jsme ovládli přírodu, jsme tady bezmocni?“ rozhořčila se dětsky Veda. „Což nemůžeme dostihnout vzdálené světy jinak, jinými prostředky, než fotonovým nebo vlnovým paprskem?“

„Jak vás chápu, Vedo!“ zvolal Mven Mas.

„V Akademii Nejvyšších Znalostí pracují na projektech, jak překonat prostor, čas a tíži nejhlubšími principy kosmu,“ vmísil se do řeči Dar Veter, „ale nedošli ještě do stadia pokusů a nedokázali…“

Zelené oko se znenadání rozsvítilo a Vedě se znovu zatočila hlava, když viděla, jak se obrazovka propadla do bezedné propasti vesmíru.

Přesně ohraničené kraje obrazu dokazovaly, že jde o zápis automatické paměti a ne o přímo zachycený přenos.

Zpočátku se objevil povrch planety, snímaný zřejmě z vnější kosmické stanice. Obrovské bledě fialové slunce tonulo ve fantastickém přísvitu a zalévalo pronikavými paprsky modrý oblačný příkrov atmosféry.

„Měl jsem pravdu, sluncem planety je Epsilon Tukana, velmi žhavá hvězdy třídy B 9, o svítivosti sedmdesáti osmi našich sluncí,“ zašeptal Mven Mas.

Dar Veter i Junij Ant souhlasně přikývli. Podívaná se změnila, pohled se zúžil, jako by se přenesl na samotný povrch neznámého světa.

Do výšky se zvedaly oblé vrcholy hor, jakoby odlité z mědi. Neznámá hornina či kov zrnité struktury ohnivě plála v oslnivě bílém svitu modrého slunce. I při nedokonalé reprodukci přístrojů měl neznámý svět triumfální lesk a jakousi vítěznou nádheru.

Záblesky paprsků vroubily obrysy měděných hor korunou ze stříbrné a růžové záře, jež s široko daleko zrcadlila v mírných vlnách fialového moře. Voda syté ametystové barvy se zdála být hustá a plála uvnitř rudými ohníčky, které připomínaly roje malinkých živých očí. Vlny omývaly masívní podstavec gigantické sochy, stojící daleko od břehu v hrdém osamění. Žena, vytesaná z temně rudého kamene, stála se zvrácenou hlavou a rozpřažené ruce jako v extázi vztahovala k planoucí hlubině nebes. Mohla být právě tak dobře dcerou Země, její dokonalá podobnost s lidmi byla stejně ohromující jako nevídaná krása sochařského díla. V těle, jež splňovalo všechny sny pozemských sochařů, pojila se mohutná síla s oduševnělostí v každém tahu obličeje i postavy. Socha z leštěného rudého kamene planula neznámým, a proto i tajemným a strhujícím životem.

Pět pozemšťanů mlčky hledělo na neobvyklý nový svět. Jen ze široké Mvenovy hrudi a vydral dlouhý vzdech, neboť už od prvního pohledu na sochu se každý jeho nerv napjal v radostném očekávání.

Na břehu proti soše označovaly věže z rytého stříbra začátek širokého bílého schodiště, které se volně vznášelo nad hustými korunami ztepilých stromů s tyrkysově zeleným listím.

„Ty musí znít!“ šeptal Dar Veter Vedě do ucha a ukazoval na věže. Veda přikývla.

Vysílačka nové planety dál neslyšně rozvíjela obraz za obrazem. Na okamžik se zakmitly bílé stěny se širokými výklenky a portálem z modrého kamene, a obrazovka přenesla pohled do vysoké místností zalité silným světlem. Malba rýhovaných stěn zářila perleťovým leskem a všechno v sále nezvykle zvýrazňovala. Pozornost upoutávala skupina lidí před panelem z leštěného smaragdu.

Ohnivě rudá barva jejich pleti měla stejný odstín jako socha v moři. V tom nebylo pro Pozemšťany nic neobyčejného, neboť z barevných snímků, které se uchovaly ze starověku, bylo zřejmé, že některé indiánské kmeny ve Střední Americe měly pleť jen o málo světlejší.

V sále byly dvě ženy a dva muži. Každý z obou párů byl oblečen jinak. Dvojice, stojící blíž k zelenému panelu, měla na sobě krátká zlatistá roucha, jakési nádherné kombinézy, sepnuté několika sponami. Druzí dva byli od hlavy až k patě zahaleni do plášťů, které zářily stejným perleťovým odstínem jako stěny.

Lidé u panelu se ladnými pohyby dotýkali šikmo napjatých strun při levém okraji. Stěna z leštěného smaragdu nebo skla zprůzračněla. V rytmu jejich pohybů plynuly po křišťálové desce zřetelné obrazy a výjevy. Avšak vznikaly a mizely tak rychle, že i cvičení pozorovatelé jako Junij Ant a Dar Veter chápali stěží jejich smysl.

Střídaly se obrazy měděných hor, fialového oceánu a tyrkysově zelených lesů, a v nich se obrážela historie planety. Nekonečná řada živočišných a rostlinných forem života, někdy hrůzně nepochopitelných, jindy nádherných, defilovala zde jako přízraky minulosti. Četná zvířata a rostliny se podobaly těm, jejichž pozůstatky uchovaly vrstvy zemské kůry jako listy kroniky. Zdokonalující se živá hmota prodělávala dlouhou cestu na vzestupném žebříčku životních forem. Nekonečně dlouhý vývojový proces se zdál ještě delší, obtížnější a trýznivější než rodokmen člověka na Zemi, jejž každý její obyvatel dobře zná.