Mlhoviny v Andromedě

Rudá dívka dalekého světa setřásla z ruky modrou kuličku, obrátila se tváří k divákům a rozpřáhla ruce, jako by se chystala obejmout někoho neviditelného před sebou. Zaklonila mírně hlavu a ramena, jak by to učinila i pozemská žena při vášnivé výzvě. Pootevřenými rty opakovala neslyšná slova. Tak zůstala stát, tichá zvoucí, vysílajíc do ledového mezihvězdného prostoru úpěnlivou prosbu a lidskou touhu po soudruzích, po lidech z jiných světů.

Pozorovatelé na Zemi znovu strnuli údivem nad její oslňující krásou. Neměla nic ze strohé bronzové tvrdosti pozemských lidí s rudou pletí. Oblá tvář s malým nosem a veliké modré oči, posazené daleko od sebe, připomínaly spíš severské národy Země. Husté černé vlasy sed měkce vlnily. Za každého tahu těla i tváře vyzařovala veselá a přirozená jistota, která bezděčně působila dojmem veliké síly.

„Copak oni nevědí nic o Velikém Okruhu?“ skoro zaúpěla Veda Kong, sklánějíc se před nádhernou sestrou z vesmíru.

„Teď už jistě vědí,“ ozval se Dar Veter. „Vždyť to, co vidíme, se odehrálo před třemi sty lety.“

„Osmdesát osm parseků,“ zaburácel nízký hlas Mvena Mase. „Osmdesát osm! Všichni lidé, které jsem viděli, jsou už dávno mrtví.“

A jako na potvrzení jeho slov zmizela vidina překrásného světa a zhasl i zelený ukazatel spojení. Vysílání z Velikého Okruhu skončilo.

Chvíli seděli všichni jako zkamenělí. První se vzpamatoval Dar Veter. Rozmrzele stiskl rty a rychle přesunul granátovou rukojeť. Vypnutí sloupce směrové energie provázelo dunivé zaburácení, které upozorňovalo inženýry v energetických ústřednách, aby mocný proud znovu rozvedli do obvyklých kanálů. Jakmile přestal manipulovat s přístroji, obrátil se vedoucí vnějších stanic ke svým soudruhům.

Junij And s vysoko vytaženým obočím přebíral popsané lístky.

„Část memonogramů i hvězdou mapu je třeba okamžitě odeslat do Institutu Jižního Nebe,“ řekl mladému Dar Vetrovu pomocníku.

Ten pohlédl na Junije Anta udiveně, jako by se probudil z neuvěřitelného snu.

Přísný vědec zadržel úsměv. Copak všechno, co viděli, nebylo jen blouznivým snem, vyslaným do prostoru před třemi sty lety? Snem, který teď přímo hmatatelně uvidí miliardy lidí na Zemi a stanicích Měsíce, Venuše a Marsu?

„Mvene,“ usmál se Dar Veter, „vaše předtucha, že se dnes přihodí něco výjimečného, byla oprávněná. Poprvé za osm set let, co víme o existenci Velikého Okruhu, ozvala se z vesmírných propastí planeta, kde máme bratry nejen po rozumu, ale i po ustrojení těla. Mám o objevu ohromnou radost! Vaše činnost začíná dobře! Pravěcí lidé by to pokládali za šťastné znamení čili, jak říkají naši psychologové, nastala shoda okolností, působící příznivě na jistotu a rozmach v další práci…“

Dar Veter se zarazil, uvědomil si, že pod vlivem nervové reakce se příliš rozpovídal. Zbytečné řeči se v éře Velikého Okruhu pokládaly za jeden z nejhorších nedostatků člověka, a vedoucí vnějších kosmických stanic zmlkl, aniž dokončil větu.

„Ano, ano,“ odpověděl roztržitě Mven Mas.

Junij Ant postřehl z jeho hlasu i pomalých pohybů, že je duchem nepřítomen, a zpozorněl. Veda Kong lehce přejela prstem po ruce Dara Vetra a kývla na Afričana.

Možná, že je příliš citlivý? Blesklo Daru Vetrovi hlavou a pohlédl upřeně na svého nástupce.

Mven vycítil skryté rozpaky společníků, napřímil se a zase to byl dřívější pozorný znalec ve svém oboru. Pohyblivé schody j dopravily a povrch k širokým oknům a hvězdnému nebi, které bylo znovu tak vzdálené, jako po celých třicet tisíc let existence člověka, správněji druhu Homo sapiens čili Člověka moudrého.

Mven Mas a Dar Veter musili zůstat.

Veda Kong pošeptala Daru Vetrovi, že na tu noc nikdy nezapomene.

„Připadala jsem si tak ubohá,“ dodala, a vzdor smutným slovům se usmála.

Dar Veter pochopil, co má na mysli a záporně potřásl hlavou.

„Jsem přesvědčen, že kdyby vás ta krásná žena viděla, byla by hrdá na svou sestru. A právem, neboť naše Země není horší než jejich svět!“ Vetrova tvář se zamilovaně rozjasnila.

„Tak to vidí jen vaše oči, milý příteli,“ zasmála se Veda. „Jen se optejte Mvena Mase!“ Zakryla si žertovně oči dlaní a zmizela za ohybem stěny.

Když Mven Mas konečně osaměl, bylo už k ránu. V chladném svěžím vzduchu se rozléval šedavý úsvit, moře i nebe zprůzračněly jako křišťál, ale zatím co moře se stříbřitě lesklo, obloha měla růžový nádech.