První planeta smrti

Když Jason vstoupil do stodoly, dorym roztáhl nozdry a odtáhl se. Naxa ho poplácal po krku a konejšivě k němu promlouval, dokud se zvíře neuklidnilo a nepřestalo podupávat — pak se již jen mírně chvělo.

Jasonovi projet mozkem neurčitý vzruch a svalem, už dlouho nenamáhaným, neurčité napětí. Znepokojující důvěrně známé vzrušení.

„Dobrý den,” pozdravil. Naxa jen něco zabručel a opět se věnoval sbrušování paznehtu. Jak se tak na něho Jason několik minut díval, pokoušel se v tom novém pocitu vyznat — ten se dráždivě dostavil, ale zmizel, když po něm sáhl, a unikl mu. A znamenal cokoli, zrodil se, když Naxa promluvil na doryma.

„Nemohl bys, Naxo, zavolat sem jednoho z těch psů? Rád bych se na nějakého podíval z větší blízkostí.”

Naxa hvízdl, aniž zvedl od práce hlav. Jason si byl jist, že to hvízdnutí nemohlo za zdi stodoly proniknout, avšak během minuty jeden z pyrranských psů vklouzl neslyšně dovnitř. Nyxa ho poškrábal na hlavě a prohodil k němu něco nesrozumitelného, zatímco pes se mu upřeně díval do očí.

Když se však Naxa začal opět věnovat dorymovi, pes se zneklidněně plížil po stodole s čenichem u země, pak rychle zamířil k otevřeným vratům. Jason ho zavolal zpátky.

Vlastně, chtěl ho zavolat zpátky, ale v poslední chvíli nevydal žádný zvuk. Nic neřekl. V náhlém popudu zavřel ústa — a zavolal na psa jen myšlenkou. Jen si pomyslel Pojď sem a nasměroval svůj myšlenkový signál ke zvířeti celou intenzitou, jakou vyvinoval, když manipuloval kostkou. Přitom si uvědomil, že už dlouho ani nepomyslel na to, aby vyzkoušel svoje paranormální duševní schopnosti.

Pes se zarazil a obrátil se k němu. Chvíli váhal a pohlížel na Naxu, pak se přiblížil k Jasonovi.

Pohled na psa z takové blízkostí zapadal do výjevu z hrůzostrašné noční můry. Neochlupené ochranné destičky, drobná, krví podlitá očka a nespočetné tesáky, z nichž odkapávaly sliny, vzbuzovaly všechno, jen důvěru ne. Avšak Jason nepochoval strach — mezi člověkem a zvířetem vznikl raport, pochopené spojení. Jason podvědomě vztáhl ruku a podrbal psa na hřbetě, kde — jak věděl — pes cítil svrbění.

„Nevěděl jsem, že jsi hovorný,” ozval se Naxa, zatímco se na oba díval. A v jeho hlase poprvé zazněl přátelský tón.

„Ani já to nevěděl,” přiznal Jason, „až do této chvíle.” Upíral pohled do očí zvířete před sebou, když přejížděl rukou po jeho hrbolatém, nevzhledném hřbetě, a začínalo mu svítat.

Hovorní museli mít dobře vyvinuté paranormální schopnosti, to bylo nyní zřejmé. Neexistují žádné rasové nebo druhové bariéry, když dva tvorové sdílejí emoce. Nejdříve empatie blokující nenávist nebo strach. Pak přímá komunikace. Hovorní snad byli těmi, kteří poprvé prolomili bariéru nenávisti na Pyrru a naučili se žít ve shodě s místními formami života. Za příklad si je mohli vzít další — a tak by se snad dalo vysvětlit, jak vznikla komunita takzvaných hrabošů.

Nyní, když se Jason soustřeďoval, začal vnímat myšlenkový tok kolem sebe. Vnímání doryma se prolínalo s jinými, strukturálně obdobnými vjemy ze zadní části stodoly. Věděl, aniž musel vyjít ven, že na poli za stodolou jsou další taková velká zvířata.

„To je pro mě zcela něco nového,” přiznal Jason. „Naxo, uvažovala o tom někdy? Jaký je to pocit, když s nimi můžeš hovořit? Totiž, víš, proč dokážeš zvířata přinutit, aby tě poslouchala, zatímco jiní v tom nemají vůbec žádné štěstí?”

Takové uvažování dělalo Naxovi potíže. Vjel si prsty do hustých vlasů a zabručel v odpověď: „O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Jen jsem to dělal. Když člověk pozná zvířata skutečně dobře, může odhadnout, co udělají. Nic víc.”

Bylo zřejmé, že Naxa nikdy nepřemýšlel, z čeho pochází jeho schopnost ovládat zvířata. A když o tom nepřemýšlel on, jiní o tom sotva přemýšleli. Nic je k tomu nenutilo. Tuto schopnost hovorných prostě akceptovali jako jednu ze skutečností života.

Představy v jeho hlavě do sebe zapadaly a spojovaly se jako kousky skládačky. Říkal Kerkovi, že pyrranské formy života se v boji proti lidstvu spojily, ale že neví proč. Jistě, dosud nevěděl proč, ale začínal mít určitou představu jak.

„Jak daleko můžeme být od města,” zeptal se Jason. „Nevíš, jak dlouho by trvalo dostat se tam na dorymovi?”

„Půl dne tam, půl dne zpátky. Proč? Chceš tam jet?”

„Ne, nechci jet do města, ještě ne. Ale rád bych se k němu dostal blízko.”

„Uvidíme, co na to řekne Rhes,” mínil Naxa.

Rhes bez váhání souhlasil, aniž se na něco ptal. Osedlali tedy dorymy a okamžitě odjeli, aby se z té okružní cesty vrátili do setmění.

Jeli téměř hodinu, než Jason poznal, že jedou k městu, a každou minutou ten pocit sílil. Rovněž Naxa si ho uvědomoval, a aniž něco řekl, neklidně se v sedle vrtěl. Oba neustále uklidňovali doteky dorymy, kteří projevovali stále větší neklid.

„Už jsme dost daleko,” usoudil Jason a Naxa s radostí zastavil. Myšlenky beze slov šlehaly Jasona do mozku a vyplňovaly ho. Přicházely ze všech stran — ve směru od města, které nebylo vidět, měly však největší intenzitu. Naxa a dorymové reagovali stejně, neklidně a s vnitřní nejistotou, aniž věděli proč.