První planeta smrti

Rhes se hovorem unavil — náhle zmlkl a zavřel oči. Zanícená místa na jeho hrudi ztrácela narudlý odstín — injekce již začaly působit. Jason se krátce rozhlédl po místnosti, hledal něco, co by mu o těchto lidech napovědělo víc.

Podlaha a stěny byly zhotoveny z dřevěných desek, spojených k sobě, ale nenatřených, ani nijak jinak nezdobených. Vypadaly prostě a syrově, hodily se pouze k divochům, kteří se zde podle Jasona měli nacházet. Nebo nebyly syrové?

Dřevo mělo velká léta, tvarem připomínající plameny. Když se Jason předklonil, povšiml si, že dřevo je natřeno voskem, aby se jeho struktura zvýraznila. Provedli nátěr divoši — nebo esteticky založení lidé, kteří se snažili z jednoduchých materiálů vytěžit co nejvíc? Výsledný efekt zdaleka předčil jednotvárný šedivý nátěr a nýty v ocelových místnostech pyrranských obyvatel města. Nebylo tomu tak, že oběma extrémům estetické stupnice dominovala jednoduchost? Nevzdělaní domorodci vyjádřili jednoduše jasnou myšlenku — a vytvořili krásu. U opačného extrému by zkušený kritik odmítal nadměrnou pracnost a ozdobnost a usiloval o čistotu nezatíženého umění. Na který extrém stupnice se právě nyní dívá?

Řekli mu, že zde žijí divoši. Oblékali se do srstí a vyjadřovali se nedbale, přerývaně — alespoň Naxa byl takový. Rhes přiznal, že u nich mají přednost zázrační léčitelé před skutečnými lékaři. Avšak jestli tomu všemu tak skutečně je, jak do toho obrazu zapadá komunikátor? Nebo doutnající strop, který místnost tlumeně osvětluje?

Rhes otevřel oči a pohlédl upřeně na Jasona, jako by ho spatřil poprvé. „Kdo jsi?” zeptal se. „A co tady pohledáváš?”

V jeho otázkách zněla nevyslovená hrozba a Jason věděl proč. V pyrranském městě hraboše nenáviděli, a ten pocit byl nepochybně obapolný. Svědčila o tom Naxova sekyra. Totiž, zatímco hovořili, Naxa vstoupil neslyšně do místnosti a postavil se tak, že se prsty dotýkal topůrka sekyry. Jason věděl, že mu bude hrozit smrtelné nebezpečí, dokud neodpoví tak, aby to oba muže uspokojilo.

Pravdu říct nemohl. Kdyby pojali podezření, že se mezi ně vetřel, aby pomohl lidem z města, to by byl konec. Nicméně bude muset otevřeně hovořit o problému přežití.

Odpověď ho napadla, ihned jak ten problém formuloval. To vše trvalo jen zlomek okamžiku, kdy se otáčel zpátky k nemocnému, a okamžitě odpověděl.

„Jmenuji se Jason dinAlt, jsem ekolog, a jak jistě chápete, měl jsem tedy naléhavý důvod na tuto planetu zavítat…”

„Co je to ekolog?” přerušil ho Rhes. V přízvuku jeho hlasu nic nenasvědčovalo tomu, že se neptá vážně, nebo že jeho otázka je míněna jako léčka. Po přátelském tónu, jakým spolu před chvílí hovořili, nezůstala ani stopa — z jeho hlasu znělo smrtelné nebezpečí, zlověstné jako jed křídlobodce. Jason volil slova pečlivě.

„Jednoduše řečeno, ekologie je odvětví biologie, které posuzuje vztahy mezi organismy a jejich prostředím — posuzuje, jak klimatické a jiné faktory ovlivňují životní formy a jak zase životní formy se ovlivňují vzájemné a jak životní prostředí.”

Jason věděl, že až potud je to pravda — ale jinak toho věděl o ekologii jen velmi málo, proto rychle pokračoval.

„Četl jsem o této planetě nejednu zprávu, a nakonec jsem se sem vypravil, abych ji probádal zblízka. V chráněném městě jsem udělal, co jsem mohl, ale to nestačí. Tamnější lidé si myslí, že jsem blázen, ale nakonec souhlasili s tím, abych se sem vydal.”

„Jak zajistili tvou zpáteční cestu?” vyštěkl Naxa.

„Nijak,” odpověděl mu Jason. „Zřejmě byli přesvědčeni, že okamžitě zahynu a že se stejně nevrátím. Nedovolili mi však, abych šel sám, proto jsem musel utéct.”

Vysvětlení Rhese zřejmě uspokojilo, jeho tvář rozvlnil neradostný úsměv. „To je tak na ně, ty kšeftaře, podobné. Nevylezou ani o metr za ty svoje hradby bez opancéřovaného stroje, velkého jako stodola. Co ti o nás říkali?”

Jason pochopil, že na jeho odpovědi opět hodně záleží. Tentokrát se důkladně zamyslel, než odpověděl.

„No, možná dostanu sekyrou zezadu do hlavy, když to řeknu — ale chci být upřímný. Musíte vědět, co si o vás myslejí. Řekli mi, že jste odporní a negramotní divoši — kteří zapáchají. A že — no, praktikujete zvláštní styky se zvířaty. A že výměnou za potraviny vám dodávají korálky a nože…”

Při těch slovech propukli oba Pyrrané v nevázaný smích. Rhes i brzy přestal — byl příliš zesláblý — ale Naxa se smál, až dostal záchvat kašle a musel si polít hlavu vodou s tykvového džbánu.

„Tak tomu docela věřím,” pokýval hlavou Rhes. „Takové pitomosti oni vykládají. O světě, v němž žijeme, nevědí vůbec nic. Doufám, že i to ostatní, co jsi povídal, je pravda, ale i kdyby nebyla, jsi u nás vítán. Pocházíš z jiného světa, to vím jistě. Nikdo z těch kšeftařů by nezvedl ani prst, aby mi zachránil život. Jsi vlastně první člověk z jiného světa, s kterým se moji lidé setkají, a proto jsi vítán dvojnásob. Moje paže je tvou paží.”