О зачарованном нищем

Zlodej'icek si sedl a prem'yslel: Tak tedy je souzeno, ze tenhle deda bude jednou pochov'an na m'iste, kde je ulozen nejvets'i poklad na svete. Vecne tu nebude, vzdyt je jako p'ara nad hrncem. J'a medle se ho uz nepust'im; pujdu vsude s n'im, a az umre, pock'am, kde bude pochov'an; a zrovna na tom m'iste pak budu kopat a najdu poklad. Lidicky, j'a jsem chytr'y! S tak velkou chytrost'i je zrovna skoda kr'ast; takov'y chytr'ak jako j'a se hod'i k leps'im vecem. Az najdu ten poklad, koup'im si automobil a panstv'i a kozich a zlat'e prsteny, a kdyby pak na mne prisel nejak'y zlodej, jez'ismankote, j'a bych mu dal! Co, ty kuj'one, ty vrahu, ty nicemo zlodejsk'a, kr'ast mne m'e prsteny? Mars na sibenici! Ba jo, rekl si zlodej, to vsechno udel'am, jen co ten deda umre a j'a najdu poklad na tom m'iste, kde bude pochov'an.

Sotva se rozbresklo a nem'y tul'ak si vytrel sp'anek z modr'ych ocicek, zlodej'icek hned na nej: kdo pr'y je a kam nycko jde a kdesi cosi. Nem'y dedecek mu, to se rozum'i, nerekl na vsechny ty ot'azky ani slova, jen se pekne modre d'ival.

“Nem'aku nem'a,” pov'id'a zlodej'icek, “abys vedel, j'a ted pujdu vsude s tebou; a kdybys mne chtel pl'achnout, tak ti natlucu, namoudusi natlucu, v'ime? Tak, a ted hybaj do sveta!”

Sel tedy tul'ak ode vsi ke vsi, a zlodej'icek por'ad na krok za n'im, aby ho z oc'i neztratil. Sel tul'ak od lidsk'ych dver'i k lidsk'ym dver'im; nekde mu dali kus chleba a nekde zl'e slovo; zl'e slovo mu zlodej'icek nechal, ale kus chleba mu vzal a snedl s'am; nekde zlodej'icek ukradl kure nebo kr'al'ika a upekl si ho na ohni, ale tul'akovi nedal ani kosticky ol'iznout. At umre hladem, myslel si, aspon budu dr'iv dedit ten poklad. Ale nem'y dedecek ne a ne umr'it; por'ad sel ode vsi ke vsi, a zlodej'icek por'ad krok za n'im, a tak spolu prosli skoro cel'y svet.

Jednou sli dlouh'ym cern'ym lesem a byla uz noc a byla zima. O pulnoci prisli k osamel'e hospode v lese. Dedecek tul'ak zatloukl na dvere, a prisel mu otevr'it hospodsk'y J'ira, a ten J'ira byl loupezn'ik. Dedecek ukazoval rukama, aby ho J'ira jako nechal nekde prespat, na pude nebo v chl'ivku; ale J'ira jen hrozne zaklel a zabouchl star'emu tul'akovi dvere pred nosem. Dedecek se ohl'iz'i a vid'i ps'i boudu, kde lez'i ohromn'y pes, a to byl krvav'y vlkodlak. Ale dedecek se docela nic neboj'i a sour'a se k boude; a ten zl'y vlkodlak pekne vstane, zamete trochu ocasem a pust'i dedu do sv'e tepl'e boudy. Tu si rekl zlodej'icek: A to j'a si tam tak'e lehnu. A zene se k boude. Ale vlkodlak vyskoc'i, vycen'i zuby a v prsou mu to zacne strasne vrcet, jako by se tam neco chtelo utrhnout; kdyz se to utrhne, bude to, lidicky, ukrutn'e kousnut'i. Zlodej'icek honem uskocil az ke dver'im a zabouchal na ne. Loupezn'ik J'ira otevrel a ptal se skarede, co kdo chce.

“Pros'im v'as, hospodo,” jektal zlodej'icek, “pustte mne dovnitr, nebo mne ten v'as pes sezere.”

“Tady se plat'i,” rekl J'ira.

“J'a v'am zaplat'im,” krikl zlodej'icek, “az vykopu ten poklad.”

Tohle J'ira slyset, hned chytl zlodej'icka za l'imec, a ted, j'arku, ven s t'im, jak'y poklad a kde je. Chtej nechtej musel zlodej'icek vypravovat, jak videl ty tri sudicky a jak prorokovaly, ze na m'iste, kde ten nem'y tul'ak bude pochov'an, se najde nejvets'i poklad na svete. Inu, tohle J'iru pren'aramne zaj'imalo; petkr'at se na vsechno zeptal, a pak zamkl zlodej'icka do komory, vyhrnul si ruk'avy, plivl do dlan'i a zacal prem'yslet.

Pujdu j'a s t'im tul'akem, rekl si, a az umre, pod'iv'am se, kde ho pochovaj'i, a na tom m'iste vykopu poklad. A za ten poklad si koup'im z'amek, a jedna komora bude pln'a duk'atu; a prijdou-li tam na mne loupezn'ici, kruci turci, j'a je zabiju. Na tyhle veci myslel az do r'ana. R'ano si ur'izl pul centu slaniny, dal do pytle a cekal, az se nem'y tul'ak probud'i a pujde d'al, aby sel za n'im. Dedecek se probudil, pohladil vlkodlaka, umyl si oci a pustil se po silnici d'al. Loupezn'ik J'ira za n'im.

Zat'im zlodej'icek zustal zavren v komore. R'ano dostal strach, aby se mu dedecek neztratil, i udelal se tenk'y, tenouck'y jako z'ine a prot'ahl se kl'icovou d'irkou ven; a tu videl, ze dedecek uz odch'az'i a J'ira za n'im. Bezel zlodej'icek za nimi, ale J'ira vyt'ahl z opasku strasn'y reznick'y nuz a ukazoval: Clovece, jdi si jinou cestou, nebo te smik smik podrezu. Zlodej'icek se lekl, zustal pozadu a prem'yslel, jak to udelat, aby se pomstil a aby mu J'ira dedecka neukradl.