Mlhoviny v Andromedě

„A co přijde potom? Prudký pád?“

„Ano! Jsem jako píseň, která odletěla a rozplynula se ve vzduchu. Nevytvářím nic, co se dá zachytit myšlenkou.“

„Existuje něco mnohem většího — váš vklad do lidských duší.“

„Ten je příliš nehmotný a krátkodobý; vím to sama podle sebe!“

„Čaro, vy jste ještě nikdy nemilovala?“

Dívka sklopila víčka.

„Je to vidět?“ odpověděla otázkou.

Evda Nal potřásla hlavou.

„Mám na mysli veliký cit, jakého jste schopna právě vy, ale zdaleka ne každý…“

„Chápu, chcete tím říci, že můj intelektuální život je chudý, a tak mi zbývá přemíra emocionálního…“

„Podstata myšlenky je správná, ale trochu bych ji zpřesnila: vy jste citově tak obdařená, že druhá stránka u vás rozhodně nebude chudá, i když samozřejmě bude slabší, podle přirozeného zákona protikladů. Avšak mluvíme abstraktně, a já vás potřebuji kvůli záležitosti, která spěchá a bezprostředně souvisí s naším rozhovorem. Mven Mas…“

Dívka sebou trhla.

Evda se do Čary zavěsila a vedla ji do jedné z bočních apsid v sále, kde ozdoby z tmavého dřeva silně kontrastovaly s modrou a zlatou barvou skel v širokých arkádových oknech.

„Milá Čaro, jste jako světlomilný pozemský květ, přesazený na planetu podvojné hvězdy. Po obloze putují dvě slunce: jedno je modré, druhé rudé, a kvítek neví, ke kterému z nich se otočit. Vy však jste dcerou rudého slunce, proč tedy toužíte po modrém?“

Evda Nal pevně a něžně přitáhla dívku k svému rameni, a Čara se k ní celým tělem přivinula. Znamenitá psychiatrička ji mateřsky hladila po hustých, trochu vzpurných vlasech a přemýšlela o tom, že výchově se během tisíciletí podařilo drobné osobní radosti nahradit velkými a společnými. Ale jak dlouho to bude ještě trvat, než zvítězí nad osamělostí duše, zvláště když je tak složitá, plná pocitů a dojmů a vypěstovaná v těle, které překypuje životní energií…! Nahlas řekla:

„Mven Mas… Víte, co se s ním stalo?“

„Ovšem, celá planeta rokuje o jeho nezdařeném pokusu.“

„A co si myslíte vy?“

„Že jednal správně!“

„Já také. Proto je třeba, abychom ho dostali z ostrova Zapomenutí. Za měsíc má Rada Astronautiky výroční schůzi. Tam projednají jeho vinu a rozhodnutí předají ke schválení Kontrole Cti a Práva, která dohlíží na osud každého pozemšťana. Doufám, že soud bude mírný, ale je třeba, aby Mven byl tady. Člověk, jehož city jsou stejně silné jako vaše, nesmí zůstat dlouho na ostrově, tím spíše, je-li osamělý.“

„Copak jsem natolik ženou minulosti, abych své životní plány podřizovala záležitostem muže, třeba to byl můj vyvolený?“

„Čaro, dítě, není třeba. Viděla jsem vás spolu a vím, co pro něho znamenáte… Stejně jako on pro vás. Neodsuzujte ho za to, že se před vámi skryl. Pochopte, jak musí být takovému člověku, má-li se před svou milovanou — je to tak, Čaro! — objevit ubohý, poražený, podrobený soudu a vyhnanství? Jak měl přijít k vám, která jste ozdobou Velkého Světa?“

„Na to jsem, Evdo, nemyslila. Ale budu mu co platná, když je tak unavený a sklíčený? Bojím se, že nebude mít dost síly k velkému duševnímu vzletu, tentokrát ne rozumovému, nýbrž citovému… že nebude mít sílu k takové tvůrčí lásce, pro kterou myslím jsme oba stvořeni… Pak ztratí podruhé víru v sebe, a rozpor s životem neunese. Domnívala jsem se, že bude lépe, odjedu-li teď do pouště Atakama.“

„Čaro, máte pravdu, ale jenom z jedné strany. Je tu ještě osamělost velkého a vášnivého člověka, který se sám odsoudil a je úplně bez opory, jakmile odešel z našeho světa. Jela bych tam sama… Ale mám tu Rena Boze, jen taktak se drží při životě, a jako těžce raněný má přednost. Dar Veter se ujme stavby nové družice, a v tom je jeho pomoc Mvenu Masovi. Proto na vás naléhám, abyste k němu jela; nechtějte od něho nic, ani laskavý pohled, žádné plány do budoucna, žádnou lásku. Jenom ho podepřete, posilte v něm vědomí, že je nevinen, a pak se s ním vraťte do našeho světa. Máte sílu, abyste to udělala, Čaro! Pojedete?“

Dívka zvedla k Evdě dětsky důvěřivé oči, naplněné slzami.

„Ještě dnes!“

Evda ji upřímně políbila.

„Máte pravdu, je třeba spěchat. Pojedeme spolu Spirální Drahou do Malé Asie. Ren Boz leží v sanatoriu na ostrově Rhodosu a vás odtud pošlu do Dejr ez Zoru na základnu technickolékařské pomoci, odkud létají spirolety do Austrálie a na Nový Zéland. Umím si představit, s jakou radostí dopraví pilot tanečnici — ne bioložku — Čaru, kamkoli si bude přát…“