Mlhoviny v Andromedě

„Obraz je prostý: před stepní pahorkatinou, v žáru oslepujících slunečních paprsků, při kraji strašného pralesa jde černá dívka. Na polovinu obličeje i pevného, jakoby z kovu ulitého těla, jí dopadá zářivé světlo, zatím co druhá polovina tone v průhledném, leč hlubokém polostínu. Vysokou šíji zdobí bělostné zvířecí zuby, krátké vlasy jsou na temeni svázány a přikrývá je věnec z ohnivě červených květů. Pravou ruku má zdviženu nad hlavu a odhrnuje z cesty větve stromu, levou shazuje s kolena trnitý stonek. V nedokončeném pohybu těla, ve volném vdechnutí i silném vzmachu ruky cítíme bezstarostnost mládí, které splývá s přírodou v nerozlučný celek, věčně proměnlivý jako tok bystřiny. Tato jednota se projevuje jak poznání, jako intuitivní zaříkávání světa… V tmavých očích, které se přes moře modravé trávy upírají do dálky k téměř neznatelným obrysům hor, je zřetelně vidět neklid, očekávání těžkých zkoušek v novém světě, který se před mladou dívkou právě otevřel.“

Evda Nal zmlkla.

„Ale jak to dokázal Kart San vyjádřit?“ zeptala se Veda Kong. „Možná že stažením úzkého obočí, nebo šíjí, která se nepatrně naklání dopředu, či obnaženým, ničím nechráněným týlem. Podivuhodné jsou dívčiny oči, naplněné temnou moudrostí pravěké přírody… Ale nejzvláštnější je, že malíř tu vyjádřil současně pocit bezstarostné, tanečně nadlehčené síly, i pocit zneklidňujícího poznání.“

„Škoda, že jsem obraz neviděl!“ povzdechl si Dar Veter. „Budu muset zajet do Paláce dějin. Vidím barvy obrazu, ale nějak si nedovedu představit dívčinu pózu.“

„Pózu?“ zastavila se Evda Nal. „Zde máte ‘Dceru Gondwany’…“ Shodila s ramen ručník, zvedla do výše ohnutou pravou paži a maličko se zaklonila, obracejíc se napolo k Daru Vetrovi. Pak zlehka povedla štíhlou nohu, udělala malý krůček, ale nedokončila jej, a když se dotkla špičkou země, znehybněla. V tomto okamžiku její pružné tělo přímo rozkvetlo.

Všichni se překvapeně zastavili a netajili se nadšením.

„Evdo, to bych nikdy netušil…!“ zvolal Dar Veter. „Vždyť vy jste nebezpečná jako napůl obnažená čepel dýky.“

„Vetře, zase nepodařená poklona!“ rozesmála se Veda. „Proč jen napůl, a ne úplně?“

„Má docela pravdu“ usmála se Evda Nal, když zaujala normální postoj. „Právě že ne úplně. Naše nová známá, kouzelná Čara Nandi — ano, to je úplně obnažená, zářící čepel, řečeno epickým jazykem Dara Vetra.“

„Nemohu věřit, že by se vám někdo mohl rovnat!“ ozval se za kamenem chraptivý hlas.

Evda Nal první uviděla ostříhané ryšavé vlasy a světle modré, nevýrazné oči, hledící na ni s takovým nadšením, jaké doposud neuzřela v žádné tváři.

„Jsem Ren Boz,“ řekl ryšavý muž ostýchavě, když jeho nevelká postava opustila úkryt na velkým balvanem.

„Hledali jsme právě vás,“ Veda vzala fyzika za ruku. „To je Dar Veter.“

Ren Boz se začervenal, a tím vynikly pihy, které mu hustě pokrývaly obličej i krk.

„Zdržel jsem se nahoře,“ ukázal na kamenitý svah. „Je tam starý hrob.“

„V něm je pochován vynikající básník pradávných dob,“ poznamenala Veda.

„Je tam vytesán nápis, tady je,“ fyzik rozevřel kovový lístek, přejel jej krátkým pravítkem a na matném povrchu vystouply čtyři řady modrých znaků.

„To je evropské písmo — psané znaky, které se používaly před zavedením světové lineární abecedy. Mají nevzhledný tvar, převzatý z mnohem starobylejších piktogramů. Ale ten jazyk znám.“

„Tak tedy čtěte, Vedo!“

„Prosím o několik minut ticha!“ žádala a všichni usedli poslušně na kameny.

Veda Kong začala hlasitě číst:

„Uhasnou v čase a utonou v prostoru
myšlenky, příběhy, rakety, sny…
Já si však odnáším cestou cest nahoru
z vidin své Země tu nejkrásnější…!“

„To je nádherné!“ — Evda Nal se pozvedla na kolenou.

„Současný básník by nevyjádřil přesvědčivěji moc své doby. Ráda bych věděla, kterou z vidin Země pokládal na nejkrásnější a odnesl s sebou v předsmrtných myšlenkách?“

V dálce se objevila loďka z průzračné plastické hmoty, a v ní seděli dva lidé.

„To je Miiko se Šerlisem, jedním ze zdejších mechaniků. Bane,“ opravila se Veda. „Je to sám Frit Don, vedoucí mořské expedice! Vetře, do večera musíte zůstat sami tři, vezmi s sebou Evdu.“

Obě ženy sběhly k lehkým vlnám a společně plavaly k ostrovu. Loďka k nim zamířila, ale Veda ji máchnutím ruky poslala napřed. Ren Boz jako solný sloup hleděl za odplouvajícími ženami.

„Vzpamatujte se, Bene, dáme se do práce!“ zavolal na něho Mven Mas a fyzik se rozpačitě, letmo usmál.

Kousek písečné plochy mezi dvěma řadami kamenů se změnil ve vědeckou posluchárnu. Ren Boz, ozbrojený kusem lastury, rýsoval a psal, chvílemi se vzrušeně vrhal tváří k zemi, vlastním tělem smazával, co napsal, a znovu kreslil. Mven Mas buď horlivě souhlasil, nebo povzbuzoval fyzika přerývanými výkřiky. Dar Veter si opřel lokty o balvan a stíral si pot, který mu vystupoval na čele, jak se snažil pochopit mluvícího. Konečně ryšavý fyzik zmlkl, a těžce dýchaje, posadil se na písek.