Mlhoviny v Andromedě

„Můj pocit je jiný,“ pravil Ren Boz. „Ale je to jen druhá stránka téže věci. Kosmický prostor je pořád ještě nepřekonatelný, rozděluje světy, nedovoluje nám vyhledat planety, jejichž obyvatelstvo je nám blízké, a spojit se s ním v nekonečně radostnou a silnou rodinu. Byla by to největší reforma po éře Světového Sjednocení, kdy lidstvo přestalo konečně být rozdrobeno na jednotlivé národy, spojilo se, a tím vykonalo gigantický skok na nový stupeň v ovládání přírody. Každý krok na této nové cestě je závažnější než všechno ostatní, než jiné výzkumy a poznatky.

Sotva Ren Boz umlknul, znovu se rozhovořil Mven Mas.

„Mám ještě jeden důvod, a to osobní. V mládí se mi dostal do rukou sborník prastarých historických románů. Byla v něm jedna povídka o vašich předcích, Dare Vetře. Vtrhl k nim jakýsi mocný dobyvatel, zuřivý zabíječ lidí, na jaké byla historie lidstva v dobách primitivní společnost bohatá. Pověst vyprávěla o silném mládenci, který velmi miloval. Jeho dívku zajali a odvezli. Tenkrát se tomu říkalo ‘Odehnat’. Představte si, že svázané muže a ženy hnali jako dobytek do vlasti dobyvatelovy. Zeměpis nikdo neznal, jedinými dopravními prostředky byli koně a soumaři. Svět byl tenkrát mnohem tajemnější a nekonečnější, nebezpečnější a neproniknutelnější, než je pro nás kosmický prostor. Mladý hrdina hledal svou milou, toulal se celé roky nesmírně nebezpečnými cestami — až jí našel v asijských horách. Těžko lze vyjádřit mladické domy, ale dodnes se mi zdá, že bych i já mohl jít za milovaným cílem přes všechny překážky vesmíru!“

Dar Veter se mírně usmál.

„Chápu vaše pocity, ale není mi jasné, jaká je logická spojitost mezi ruskou pověstí a vaší touhou po vesmíru? Ren Boz je mi pochopitelnější. Ostatně, říkal jste předem, že je to záležitost čistě osobní…“

Dar Veter zmlkl. Mlčel tak dlouho, že se Mven Mas neklidně zavrtěl.

„Teď chápu,“ promluvil znovu Veter, „proč lidé dříve kouřili, pili a povzbuzovali se narkotiky ve chvílích nejistoty, obava a osamění. Já jsem teď právě tak osamělý a nejistý. Co vám mám říci? Kdo jsem, abych vám zakázal veliký pokus? Ale smím vám ho dovolit? Musíte se obrátit k Radě…“

„Ne, tak ne!“ vstal Mven a jeho mohutné tělo se napjalo jako při smrtelném nebezpečí. „Odpovězte nám: udělal byste pokus? Jako vedoucí kosmických stanic, ne jako Ren Boz… Jeho záležitost je jiná!“

„Ne!“ odpověděl rozhodně Dar Veter. „Já bych ještě počkal.“

„Na co?“

„Až bude sestrojeno pokusné zařízení na Měsíci.“

„A co energie?“

„Měsíční pole přitažlivosti je menší, také pokus bude proveden v menším měřítku, stačí k němu několik stanic Ku.“

„To je všechno jedno, vždyť si to vyžádá sto let, a já se toho nikdy nedočkám.“

„Vy ne. Pro lidstvo není tak důležité, bude-li to hned, či o generaci později.“

„Ale pro mne to znamená konec, konec všech tužeb a snů! A pro Rena Boze…“

„Pro mne to znamená, že si svou práci nemohu ověřit pokusem a nemohu ji tudíž ani opravit a pokračovat v ní…“

„Jeden rozum — žádný rozum! Obraťte se k Radě.“

„Rada už rozhodla: vašimi myšlenkami a slovy. Nemáme od ní co očekávat,“ pronesl tiše Mven Mas.

„Máte pravdu. Rada také odmítne.“

„Už se vás na nic neptám. Cítím se vinen, svalili jsme na vás břemeno rozhodování.“

„To je má povinnost zkušenějšího. Není vaší vinou, že úkol se ukázal stejně velkolepý jako nebezpečný. Je mi z toho smutno a těžko…“

Ren Boz první navrhl, aby se vrátili do provizorního sídliště výpravy. Tři smutní lidé pomalu kráčeli po písku a každý z nich po svém prožíval hoře nad tím, že se musili zříci nebývalého pokusu. Dar Veter pohlížel úkosem na své společníky a v duchu si říkal, že je mu ze všech nejhůře. Měl v povaze něco nespoutaně odvážného, něco, s čím se celý život musel potýkal. Podobal se tak trochu starodávným zbojníkům — proč by se jinak cítil tak spokojeně a šťastně při souboji s býkem…? A duše se mu bouřila protestem proti rozhodnutí, které bylo sice rozumné, ne však odvážné.

KAPITOLA 6. Legenda modrých sluncí

Z nemocniční kabiny vyšli lékařka Luma Lasvi a biolog Eon Tal. Erg Noor se k nim vrhl.

„Niza?“

„Žije, ale…“

„Umírá?“

„Zatím ne. Je těžce ochrnuta. Jsou zasaženy všechny kmeny míchy, parasympatická soustava, asociační centra a centra pocitová. Dech je velmi zpomalený, ale pravidelný. Srdce tepe jednou za sto vteřin. Není to smrt, nýbrž hluboký kolaps, který může trvat neurčitě dlouhou dobu.“

„Vědomí a bolest jsou vyloučeny?“

„Vyloučeny.“

„Absolutně?“ Náčelníkův pohled byl přísný a pronikavý, avšak lékařka neupadla do rozpaků.

„Absolutně!“

Erg Noor pohlédl prosebně na biologa. Ten souhlasně přikývl.

„Co hodláte dělat?“

„Udržovat ji v rovnoměrné teplotě, absolutním klidu a v slabém osvětlení. Nebude-li se kolaps prohlubovat, bude to vlastně spánek… možná až na Zem… Pak ji dopravíme do Institutu Nervových Drah. Poranění způsobil nějaký druh proudu. Skafandr byl proražen na třech místech. Dobře, že skoro nedýchala!“

„Zpozoroval jsem otvory a zalepil je náplastí,“ řekl biolog.

Erg Noor mu s němou vděčností stiskl ruku.