Mlhoviny v Andromedě

Brzy nato dva spojené automatické vozíky pro univerzální přepravu a silniční práce začaly upravovat cestu mezi hvězdolety. Mohutné kabely se táhly po obou stranách vyznačené dráhy. U obou hvězdoletů instalovali nízké pozorovací věže, jejichž kupole byly ze silné vrstvy silikoboru. Seděli v nich pozorovatelé, kteří chvíli co chvíli vysílali z pulzačních kamer vějíře prudkého smrtonosného záření po celé délce trati. Po dobu práce ani na okamžik neuhasínala světla silných reflektorů. A Parusově kýlu otevřeli hlavní uzávěr, rozebrali přepážky a připravili ke spuštění na vozíky čtyři nádrže s anamezonem a třicet válců s iontovými náboji. Naložit je na Tantru byl už mnohem větší problém, Nemohli otevřít svůj hvězdolet jako mrtvý Parus, neboť by otevřeli cestu i vražedným stvůrám cizího života. Proto si uzávěr jen připravili, odkryli vnitřní příčky a převezli z Parusu rezervní nádrže s tekutým vzduchem. Rozhodli se, že od chvíle, kdy otevřou příklop, budou vykládací chodbu proplachovat silným proudem stlačeného vzduchu, dokud nebudou s překladem kontejnerů hotovi. Kromě toho kryli bok kosmické lodi kaskádovým zářením.

Lidé postupně přivykali práci v ocelových „kostrách“, zvykli si trochu i na přitažlivost, která byla skoro trojnásobná. Polevily nesnesitelné bolesti v kostech, které je začaly trýznit krátce po přistání…

Přešlo několik pozemských dnů. Tajemné „nic“ se neobjevovalo. Teplota okolního vzduchu začala prudce klesat. Zvedl se uragán a hodinu od hodiny sílil. To zapadalo černé slunce, planeta se otáčela a pevnina s oběma hvězdolety přešla na „noční“ stranu. Ochlazení nebylo příliš náhlé díky konvekčním proudům, přenášení tepla z oceánu a silnému atmosférickému obalu. Přesto však uprostřed planetární noci nastoupil silný mráz. Lidé zapnuli ohřívače skafandrů a práce pokračovaly. Když se podařilo spustit z Parusu První kontejner a dopravit ho na Tantru, rozběsnil se na „východě“ nový uragán, mnohem silnější než při západu. Teplota rychle vystoupila nad nulu, proudy hutného vzduchu nesly velké množství vláhy, blesky otřásaly nebe. Uragán vzrostl natolik,že se hvězdolet začal chvět pod náporem strašlivého vichru.

Lidé soustředili veškeré úsilí, aby upevnili nádrž pod kýlem Tantry. Řev uragánu sílil, na náhorní rovině zavířily větrné sloupy, které silně připomínaly zemská tornáda. Pruh světla ukázal ohromný točitý sloup ze sněhu a prachu, jehož nálevkovité ústí se zvedalo proti nízké černé obloze. Vedení vysokého napětí se pod jeho tlakem zpřetrhalo a mezi ovíjejícími se dráty přeskakovaly a zářily modré jiskry. Nažloutlé světlo reflektoru u Parusu zhaslo, jako by je sfoukl vítr.

Erg Noor nařídil přerušit práci a skrýt se v raketě.

„Ale zůstal tam pozorovatel!“ volala geoložka Bina Led a ukázala na sotva znatelné světlo silikoborové věže.

„Vím, je tam Niza, hned se za ní vypravím,“ odpověděl náčelník výpravy.

„Proud se přerušil, a tajemné „nic“ se ujalo svých práv,“ namítla vážně Bina.

„Když má uragán vliv na nás, působí určitě i na ono „nic“. Jsem přesvědčen, že dokud bouře nepoleví, nebezpeční nehrozí. A na zdejší planetě jsem tak těžký, že mě uragán neodfoukne, budu-li se platit a přidržovat půdy. Už dávno jsem si přál počíhat na neznámé „nic“ ve věži.“

„Dovolíte, abych šel s vámi?“ přiskočil k náčelníkovi biolog.

„Pojďte, ale jen vy, jinak nikdo. Bude to pro vás užitečné.“

Dva lidé se dlouho plazili a přidržovali se nerovné půdy i štěrbin mezi kameny; dávali pozor, aby je nezachytily vichrné sloupy. Uragán se vytrvale pokoušel, aby je oderval od země, převalil a strhl s sebou. Jednou se mu to dokonce podařilo, ale Erg Noor zachytil koulejícího se Eona, nalehl na něho tělem, a protože měl na rukou rukavice s dlouhými drápáky, zachytil se za okraj velikého balvanu.

Niza otevřela poklop vížky a plazící muži se jeden po druhém protáhli dovnitř. Bylo tu ticho a teplo, vížka stála nepohnutě, neboť prozíraví lidé ji pro případ bouře spolehlivě upevnili.

Rusovlasá astronavigátorka měla i neměla radost z příchodu druhů. Ale pak sama sobě poctivě přiznala, že by nebylo příjemné strávit čtyřiadvacet hodin o samotě v bouři na cizí planetě.

Erg oznámil na Tantru, že šťastně došli a reflektor na raketě zhasl. Ve tmě tmoucí teď svítilo jen slabounké světélko uvnitř věže. Půda se třásla v poryvech bouře, pod údery blesků a v běsnění strašné smršti. Niza seděla na otáčecí židli a zády se opírala o reostat. Náčelník i biolog usedli u jejích nohou na prstencovitý výběžek věžního podstavce. V tlustých skafandrech zabírali skoro celý prostor.

„Navrhuji, abychom si zdřímli,“ zazněl v telefonech Ergův tlumený hlas. „Do černého rozbřesku zbývá dobrých dvanáct hodin, teprve pak ztichne uragán a oteplí se.“

Přátelé ochotně souhlasili. Tiskla je trojnásobná tíže, seděli skrčeni ve skafandrech a tísnily je tvrdé ocelové krunýře, věž byla těsná, venku zuřila bouře, a přece lidé spali, tak velká je přizpůsobivost lidského organismu a skryté v něm síly odporu.