Mlhoviny v Andromedě

Erg Noor vztáhl ruku k pultu, který se mu ocitl nad hlavou a trhnutím páky vypnul nárazníky. Hvězdolet se pomalu a s krátkými otřesy skláněl špicí k zemi, až se dostal do dřívější horizontální polohy. Přistání skončilo. Ale jako obvykle znamenalo tak silný otřes pro lidský organismus, že astronauti musili ještě nějakou dobu setrvat v křeslech, aby se vzpamatovali.

Strašná tíha přitlačila každého k zemi. Lidé si připadali jako po těžké nemoci, stěží se dokázali trochu nadzvednout. Jenom neúnavný biolog stačil provést zkoušku vzduchu.

„Dá se dýchat,“ oznamoval. „Hned udělám mikroskopický rozbor!“

„Není třeba,“ ozval se Erg Noor, zaměstnávaje se rozpínáním přistávacího křesla. „bez skafandru nesmí nikdo opustit raketu. Venku mohou být velmi nebezpečné spory a viry.“

U východu z hermetické komory připravili cestovatelé už dříve biologické skafandry a zvláštní obleky, jež připomínal „pérující kostlivce“. Byly to ocelové kostry pošité kůži a opatřené elektromotory, pružinami a tlumiči, aby se v nich astronauti i při veliké gravitační síle mohli pohybovat z místa na místo. Navlékaly se na skafandry.

Všichni hořeli nedočkavostí, až po šestiletém putování v mezihvězdných hlubinách ucítí pod nohama pevnou zemi, třebas cizí. Kej Ber, Pur Chiss, Ingrid, lékařka Luma a dva strojní inženýři musili zůstat na palubě rakety a držet službu u rádia, reflektorů a přístrojů.

Niza stála stranou, přílbu držela v rukou.

„Proč váháte, Nizi?“ zavolal na dívku náčelník, zkoumaje svou radiostanici na vrcholku přílby. „Pojďme k hvězdoletu!“

„Já…“ dívka zmlkla v rozpacích. „Zdá se mi, že je mrtvý, že tu stojí už dávno. Další katastrofa, ještě jedna oběť nelítostného vesmíru; já vím, je to nutné, ale vždycky je to tragické… zvláště po Zirdě, po zkáze Algrabu…“

„Možná že smrt cizího kosmického letadla nám dá život,“ křikl Pur Chiss a otáčel dalekohled s krátkou ohniskovou vzdáleností ve směru rakety, která zůstávala i nadále neosvětlená.

Osm cestovatelů se vyškrabalo do spojovací komory, zastavili se a čekali.

„Vpusťte vzduch,“ zavelel Erg Noor lidem v raketě, které už oddělila neproniknutelná stěna.

Teprve když tlak v komoře vystoupil na deset atmosfér a převýšil vnější tlak, hydraulické pedály zdvihly těsně přiléhající dveře. Tlak vzduchu doslova vymrštil lidi z komory a zabránil, aby cokoli škodlivého z cizího světa mohl proniknout do nitra nepatrného kousku země. Dveře se prudce zavřely. Paprsek reflektoru si proklestil ve tmě jasnou cestu, po níž se vědečtí pracovníci belhali na pérových nohou, stěží vlekouce svá těžká těla. Na konci světelné dráhy se tyčil ohromná hvězdolet. Vzdálenost půldruhého kilometru připadala všem nekonečná, jednak z nedočkavosti, jednak kvůli bolestivým otřesům při neohrabaných skocích po nerovné půdě, silně zahřáté černým sluncem.

Silnou vrstvou atmosféry s velkým množství vodních par prosvítaly hvězdy jen jako bledé rozmazané skvrny. Místo velkolepě zářícího vesmíru ukazovalo nebe planety jenom nejasné náznaky souhvězdí. Jejich matně červené lampičky nemohly zápolit s tmou na povrchu planety.

V nejhlubší temnotě, která panovala kolem, vynikal kosmický letoun zvláště plasticky. Potah ze silné vrstvy borazono-zirkoniového laku byl místy odřený. Hvězdolet zřejmě putoval vesmírem dlouhou dobu.

Eon Tal vykřikl, až se to rozlehlo ve všech telefonech. Rukou ukazoval na otevřené dveře, zející dokořán jako černá skvrna, a na malý spuštěný výtah. Kolem výtahu a pod raketou trčely z půdy jakési rostliny. Tlusté lodyhy zvedaly na metr vysoko černé, parabolicky vyhloubené kalichy, jejichž okraje se podobaly ozubeným kolům. Nebyly to ani listy, ani květy. Nehybné shluky černých zubatých kol vyhlížely zlověstně. Ještě znepokojivější byla němá propast dveří. Netknuté rostliny a dokořán otevřené dveře svědčily o tom, že lidé už dávno neužívali tuto cestu a že neochraňují svůj malý pozemský svět před cizím vpádem.

Erg Noor, Eon a Niza vstoupili do výtahu. Náčelník pohnul spouštěcí pákou. Mechanismus se rozjel s mírným zaskřípěním a poslušně vynesl tři badatele k otevřeným dveřím spojovací komory. Za nimi vyjeli i ostatní. Erg požádal posádku na Tantře, aby zhasila reflektor. V mžiku se malá hrstka lidí ztratila v propastné tmě. Svět železného slunce je obstoupil tak těsně, jako by chtěl do sebe vstřebat slabé ohnisko pozemského života, přitisklého k půdě obrovité černé planety.

Zazářily malé lampičky, otáčející se na vrcholku přílbic. Ukázalo se, že dveře ze spojovací komory do vnitřku jsou zavřené, ale ne zamčené, a lehce povolily. Vědci vstoupili do středního koridoru a zjistili, že se ve tmavých chodbách mohou lehce orientovat. Konstrukce hvězdoletu se od Tantry lišila jen v nepatrných detailech.

„Raketa byla zkonstruována před několika desetiletími,“ řekl Erg Noor, kdy došel k Nize.

Dívka se ohlédla. Náčelníkův zpola osvětlený obličej v silikolové přílbě vypadal tajemně.

„Nemožný nápad,“ pokračoval Erg Noor, „že by to byl…“

„Parus!“ vykřikla Niza, neboť zapomněla na mikrofon. Viděla, že se k ní všichni obrátili.