Mlhoviny v Andromedě

„Zdá se mi, že jeskyně má namále. Odejdeme a nebudeme se už moci vrátit… Slyšíte?“

Do komory přede dveřmi zaléhal občas nejasný vzdálený šum. Přicházel hned zdola, hned shora.

Ale Miiko byla neoblomná. Stála zády ke dveřím, se široce rozpřaženýma rukama.

„Jestli jsou tam zbraně, Vedo! Jak by mohly být nechráněné… Ne, tohle jsou dveře zla, stejné jako mnoho jiných.“

Za dva dny dopravili do jeskyně přenosné přístroje. Odrážecí rentgenovou obrazovku k prohlídce mechanismu, ohniskový ultrafrekvenční zářič na rozrušení vnitřních spojů součástek. Ale k nasazení přístrojů už nedošlo.

Z nitra jeskyně se náhle ozvalo přerušované dunění. Země se mocně otřásla a lidé se instinktivně vrhli k východu. Hluk sílil a přecházel v dutý skřípot. Zřejmě všechna masa rozpukaných hornin se po dislokační čáře sesedala k úpatí pohoří.

„Všechno je ztraceno! Přišli jsme pozdě. Zachraňte se, rychle nahoru!“ zakřičela žalostně Veda a badatelé se úprkem pustili k automatickým vozíkům a řídili je ke vchodu do druhé jeskyně.

Chytili se za kabely robotů a namáhavě se drápali ze šachty. Rachot a otřesy kamenných stěn jim byly v patách, až konečně je dostihly… Ohlušující burácení… Vnitřní stěna druhé jeskyně se úplně zřítila a zavalila průchod do třetího sálu. Vzdušná vlna lidi doslova vyfoukla zároveň s prachem a štěrkem pod vysoké klenby prvního sálu. Archeologové se přitiskli k zemi a očekávali smrt.

Kotouče prachu, vrženého do jeskyně, se pomalu usazovaly. Prašnou clonou bylo vidět, že stalagmitové sloupce a výklenky zůstaly neporušené. V podzemí zavládlo zase dřívější mrtvé ticho.

Veda se vzpamatovala a vstala. Dva spolupracovníci ji podepřeli, ale netrpělivě se jim vymkla.

„Kde je Miiko?“

Její pomocnice se opírala o nízký stalagmit a pečlivě si stírala kamenný prach s krku, uší i vlasů.

„Skoro všechno přišlo nazmar,“ odpověděla na němou otázku. „Nepřístupné dveře zůstanou zavřené pod čtyřsetmetrovou vrstvou kamení. Třetí jeskyně je úplně zničená, ale druhá… druhá se dá ještě vykopat. Jsou v ní pro nás věci nejdůležitější, jako tady…“

„Je tomu tak…“ Veda si přejela jazykem vyprahlé rty. „Je to naše vina, jednali jsme příliš pomalu a obezřetně. Měli jsme zával předvídat.“

„Bezdůvodná předtucha. Ale není proč naříkat. Copak bychom mohli zpevňovat horské masívy kvůli domnělým pokladům za dveřmi? Zvláště jsou-li tam neužitečné zbraně!“

„A co když tam jsou umělecká díla neocenitelné lidské tvořivosti? Ne, mohli jsme jednat rychleji!“

Miiko pokrčila rameny a vedla sklíčenou Vedu vstříc nádheře slunečného dne, vstříc radosti z čisté vody a k elektrické sprše, která konejšila zármutek.

Mven Mas po svém zvyku přecházel sem a tam po místnosti, kterou mu přidělili v horním poschodí Domu Historie v indickém sektoru severního obytného pásma. Přestěhoval se sem teprve před dvěma dny, když skončil práci v Domě Historie amerického sektoru.

Pokoj, či správněji veranda, jejíž zevní stěna byla z jednolitého polarizujícího skla, obracela se k modrým dálkám pahorkatiny. Mven chvílemi zapínal rolety křížové polarizace. V místnosti nastával šedý soumrak a na polokulovité obrazovce pomalu ubíhaly elektronové záznamy obrazů, úryvků starých filmů, sochařských děl i, staveb, které si Mven předběžně vybral. Afričan je prohlížel a diktoval automatickému sekretáři poznámky pro příští knihu. Stroj psal, čísloval lístky, pečlivě je skládal a zároveň třídil podle témat, popisů nebo obecných závěrů.

Když se Mven unavil, vypínal rolety a přistupoval k oknu; hleděl pak upřeně do dálky a dlouho přemítal o tom, co viděl na obrazovce.

Musil se podivovat, jak mnoho věcí z dosud nedávné kultury lidstva přestalo existovat. Úplně vymizely slovesné jemnosti, jako slovní a psané obraty, jež byly charakteristické hlavně pro éru Světového Sjednocení a považovaly se kdysi za známku velké vzdělanosti. Přestalo docela psaní i hudebnost slova, běžné ještě v epoše Společné Práce, zmizelo obratné slovní žonglérství, tak zvaná duchaplnost. Už předtím zanikla potřeba přetvářky, velmi důležitá v éře Rozděleného Světa. Rozhovory se staly mnohem prostší a stručnější. Éra Velikého Okruhu bude patrně obdobím rozvoje třetí signální soustavy člověka, čili dorozumívání beze slov.

Chvílemi se Mven obracel ke stále bdělému mechanickému sekretáři s novými formulacemi svých myšlenek:

„V prvním století Okruhu vznikla fluktuativní psychologie umění, založená Ljudou Fir. Zejména jí se podařilo vědecky dokázat rozdíl emocionálního vnímání u mužů a u žen, když odhalila oblast, jež mnoho věků existovala jako polomystické podvědomí. Ale dokázat to v současném vnímání byla, jen menší část práce. Ljudě Fir se podařila víc, neboť označila hlavní cesty pocitových vjemů, a díky tomu se může dosáhnout jejich souladu u rozdílných pohlaví.“

Zvonkový signál a zelené světlo zavolaly Afričana k televizofonu. Výzva v pracovních hodinách znamenala něco důležitého. Automatický sekretář se vypnul a Mven seběhl dolů do místnosti pro dálkové rozhovory.