Mlhoviny v Andromedě

Dvacet dnů se otáčel ve vlhké tmě automatický důlní razič, než odstranil desetitisíce tun nánosu a zpevnil pobořené stropy. Cesta do hlubin jeskyně byla volná. Zbývalo jen přezkoušet její bezpečnost. Automatické vozíky, poháněné housenkovými pásy i Archimedovým šroubem, nehlučně vklouzly dolů. Přístroje každých sto metru podávaly zprávu o složení vzduchu, teplotě a vlhkostí. Vyhýbajíce se obratně překážkám, vozíky sjely do hloubky čtyř set metrů. Teprve pak Veda se skupinou spolupracovníků pronikla do chráněné jeskyně. Před devadesáti lety při průzkumu podzemních vod zaznamenaly indikátory mezi vápenci a pískovci velké množství kovu, ačkoli horniny rozhodně neměly rudonosný charakter. Záhy se vysvětlilo, že krajina souhlasí s popisem polohy dávnověké legendární jeskyně Den-of-Kul, což ve vymizelém jazyce znamenalo „Útočiště Kultury“. Když hrozila strašná válka, národy, které se považovaly ve vědě i v kultuře za nejvyspělejší, ukryly v jeskyni poklady své civilizace. Za dávných dob bylo velmi běžným zjevem, že se věci tajily a ukrývaly…

Když Veda sklouzla dolů po vlhké černé hlíně, která pokrývala podlahu šikmého vchodu, byla stejně rozechvělá jako její nejmladší spolupracovnice.

Fantazie jí kreslila velkolepé sály, kde budou hermeticky uzavřené sejfy s filmotékami, nákresy a mapami, skříně s kotouči magnetofonových zápisů nebo s páskami strojů automatické paměti, regály se vzorci chemických sloučenin, slitin a léků. Očekávala, že v průzračných neprodyšných vitrínách uvidí vycpaná vyhynulá zvířata, preparáty rostlin, zkamenělé kostry vymřelých obyvatel planety. V duchu viděla obrazy nejproslavenějších malířů, zalité v silikolových deskách, celé galerie soch, které by ztělesňovaly nejkrásnější představitele lidstva, jeho vynikající pracovníky, mistrovsky zpodobená zvířata… Čekala modely pozoruhodných staveb, zápisy významných událostí, zvěčněné v kameni i v kovu…

Veda stále ještě snila, když se dostala do obrovské jeskyně, jejíž plocha činila asi tři až čtyři tisíce čtverečních metrů. Ve tmě se ztrácel srázně klenutý strop, z něhož visely dlouhé stalaktity, zářící v elektrickém světle. Sál byl vskutku velkolepý. Stroje a skříně ve výklencích stěn s hojnými žebry a výčnělky vápencových usazenin vrátily Vediny myšlenky do skutečnosti. Archeologové se s radostnými výkřiky rozběhli po obvodu sálu. Většinou tu byly vozy, na nichž si lidé v dávné minulosti velmi zakládali a které v éře Rozděleného Světa považovali za vrchol technického génia lidstva. Bůhvíproč tenkrát vyráběli spoustu aut, na jejichž měkkých sedadlech se mohlo převážet jen několik lidí. Konstrukce strojů byla elegantní, hybné i řídicí mechanismy svědčily o důvtipu, ale jinak to byly do nebe volající nesmysly. Statisíce se jich motalo po městských ulicích i silnicích a převážely sem tam lidi, kteří bůhvíproč pracovali daleko od svého bydliště, každý den spěchali do práce a opět se vraceli domů. Stroje byly při řízení nebezpečné, zabily velkou spoustu lidí, spálily miliardy tun drahocenných zásob organických látek, nashromážděných v geologické minulosti planety a zamořily atmosféru kysličníkem uhličitým. Archeologové pocítili zklamání, když uviděli, že podivné vozy zabírají v jeskyni tolik místa.

Ale na nízkých plošinách byly i mohutnější motory pístové a elektrické, reaktivní, turbínové i jaderné. Ve skleněných vitrínách pod silnou vrstvou vápencových usazenin řadily se vertikálně přístroje, patrně televizory, fotokamery, počítací stroje a podobné aparáty. Toto muzeum strojů, částečně rozpadlé v rezavý prach, ale zčásti dobře zachované, mělo velkou historickou cenu, neboť vrhalo světlo na technickou úroveň dávné doby, jejíž historické dokumenty většinou zmizely při válečných a politických zmatcích.

Věrná pomocnice Miiko Ejgoro, která znovu vyměnila milované moře za vlhké a tmavé podzemí, zpozorovala, že na konci sálu za širokým vápencovým sloupem se černá průchod. Ukázalo se, že sloup je kostrou stroje a u jeho paty ležela hromada prachu z plastické hmoty; byl to zbytek desky, která kdysi uzavírala průchod. Archeologové stoupali krok za krokem podél rudých kabelů za průzkumnými smykacími vozíky, až pronikli do druhé jeskyně; ležela skoro ve stejné rovině a zaplňovaly ji řady neprodyšných skleněných a kovových skříní. Dlouhý nápis z velikých písmen v angličtině obepínal kolmé stěny, místy už sesuté. Veda se neudržela a ve spěchu je dešifrovala.

S domýšlivostí, typickou pro starověký individualismus, stavitelé úkrytu sdělovali potomkům, že dosáhli vrcholů poznání a ukládají zde pro budoucnost své obrovské úspěchy.

Miiko pohrdavě pokrčila rameny.

„Už jenom z nápisu můžeme určit, že»Útočiště kultury «pochází z konce ÉRS, z posledních let existence staré společnosti. Pro všechna ta léta byla charakteristická pošetilá víra ve věčné trvání západní civilizace, jazyka, zvyků, morálky a vznešenosti tak zvaného bílého člověka. Nenávidím takovou civilizaci!“