Mlhoviny v Andromedě

„Ant v poslední době zapsal několik nerozšifrovaných příjmů přes Okruh…“

„Každý měsíc se koná poslech zpráv mimo obvyklou dobu informací. A okamžik zapojení stanic se posunuje o dvě pozemské hodiny. Za rok zkouška obsáhne den a noc, za osm let celou stotisícinu galaktické vteřiny. Tak se zaplňují mezery v poslechu vesmíru. Za poslední pololetí osmiletého cyklu se začaly objevovat zprávy, které přicházejí nesporně z ohromných dálek a kterým nerozumíme.“

„Takové zprávy mě velice zajímají a prosím, abych vám mohl při nich pomáhat.“

„Raději budu pomáhat já vám. Zápisy automatických pamětí prohlédneme společně.“

„I Mven Mas?“

„Ovšem!“

„Vetře, to je skvělé! Cítím se po tom nešťastném pokusu velmi špatně — jsem tolik vinen před Radou…! Ale s vámi je mi lehko, přestože taky jste členem Rady i bývalým vedoucím a nedoporučoval jste pokus…“

„Mven Mas je také členem Rady.“

Fyzik si na cosi vzpomněl, trochu se zamyslil a tiše se rozesmál.

„Mven Mas — ten… umí vycítit mé myšlenky a snaží se je uskutečnit.“

„A není v tom uskutečňování vaše chyba?“

Ren posmutněl a převedl řeč jinam:

„Veda Kong sem také přijede?“

„Ano, čekám ji. Představte si, že div nezahynula při průzkumu jeskyně, kde bylo skladiště starobylé techniky a kde se objevily uzavřené ocelové dveře.“

„Nic jsem neslyšel.“

„Pravda, zapomněl jsem, že nemáte tak hluboký zájem o historii jako Mven Mas. Celá planeta jedná o tom, co může být za dveřmi. Milióny dobrovolníků se nabízejí na vykopávky. Veda se rozhodla, že předá otázku do Akademie Stochastiky a Předpovídání Budoucnosti.“

„Evda Nal sem nepřijede?“

„Ne, nemůže!“

„Mnoha lidem to bude líto. Veda má Evdu velmi ráda a Čara je jí úplně oddána. Pamatujete se na Čaru?“

„To je ta… jako pardál…?“

Dar Veter pozvedl ruce v žertovné hrůze.

„Vy jste mi znalec ženské krásy'. Ostatně, opakuji vytrvale chybu lidí z minulosti, kteří se vůbec nevyznali v zákonech psychofyziologie a dědičnosti. Vždycky mám sklon představovat si, že druzí myslí a cítí jako já.“

„Evda,“ řekl Ren Boz, který se nepřipojil k sebepokání, „bude sledovat odlet jako všichni lidé na planetě.“

Fyzik ukázal na řady vysokých třínožek s kamerami pro bílý, infračervený a ultrafialový příjem, rozestavěných do půlkruhu kolem hvězdoletu. Různé skupiny paprsků spektra způsobovaly, že barevný obraz dýchal opravdovým teplem a životem, stejně jako diafragmy se svrchními alikvotními tóny odstraňovaly kovový přízvuk v hlasové reprodukci.

Dar Veter pohlédl k severu, odkud se namáhavě plazily automatické elektrobusy přeplněné lidmi. Z prvního vozu vyskočila Veda Kong a utíkala, zaplétajíc se do trávy. Vrhla se v běhu Daru Vetrovi na hruď, takže její dlouhé spuštěné copy mu přeletěly přes záda.

Dar ji zlehka odsunul a zahleděl se do milované tváře, jíž nezvyklý účes dodával odstín novoty.“

„Hrála jsem ve filmu pro děti severní královnu z dob Temna, a sotva jsem se stačila převléknout,“ vysvětlovala trochu uzardělá. „Na účes mi nezbyl čas.“

Dar Veter si ji představil v dlouhých přiléhavých šatech z brokátu, ve zlaté koruně s modrými drahokamy a s popelavými copy pod kolena, s odvážným pohledem šedých očí a radostně se usmál.

„Měla jsi na hlavě korunu?“

„Měla, takovouhle,“ a Veda naznačila prstem ve vzduchu obrysy širokého kruhu se zubatými okraji v podobě trojlístku.

„Uvidím to?“

„Ještě dneska. Požádám je, aby ti film ukázali.“

Dar se chtěl zeptat, kdo jsou tajemní „oni“, ale Veda už zdravila vážného fyzika. Ren se naivně a srdečně usmál.

„Kdepak jsou hrdinové Achernaru?“ pohlédl na prázdnou plochu kolem hvězdoletu.

„Tam!“ Veda ukázala na budovu v podobě stanu z desek zeleného mléčného skla a se stříbřitě průsvitnými žebry vnějších nosníků; byl to hlavní sál kosmického letiště.

„Tak pojďme.“

„My… jsme zbyteční…“ řekla Veda tvrdě. „Přijímají od Země pozdrav na rozloučenou. Pojďme k Labuti.“

Muži se podrobili.

Kráčejíc vedle Vetra, Veda se tichounce zeptala:

„Nevypadám hrozně v tom starodávném účesu? Mohla bych…“

„Není třeba. Je to kouzelný kontrast s moderními šaty — copy delší než sukně. Nech to tak!“

„Poslouchám, můj Dare!“ šeptla Veda magická slova, při kterých se mu rozbušilo srdce a bledé tváře mírně zčervenalý.

Stovky lidí beze spěchu mířily k raketě. Usmívali se na Vedu nebo ji zdravili zvednutím ruky mnohem častěji než Dara Vetra nebo Rena Boze.

„Jste populární, Vedo,“ poznamenal Ren. „Způsobuje to práce historičky nebo vaše pověstná krása?“

„Ani jedno, ani druhé. Při svém zaměstnání a práci na veřejnosti stýkám se ustavičně a širokým okruhem lidí. Vy a Veter se buď zavřete v laboratořích, nebo pracujete intenzívně o samotě, dlouho do noci. Konáte pro lidstvo mnohem větší a významnější práci než já, ale váš obor není lidskému srdci nejbližší. Čara Nandi a Evda Nal jsou daleko známější než já…“

„Opět výtka naší technické civilizaci?“ opáčil vesele Dar Veter.

„Ne naší, ale přežitkům dřívějších osudných omylů. Naši předkové již před tisíciletími věděli, že umění a rozvoj lidských citů jsou pro společnost stejně důležité jako věda.“

„Pokud jde o vzájemné vztahy lidí?“ projevil zájem fyzik.

„Právě!“