Mlhoviny v Andromedě

Nad osvětlenou stranou planety visel modrý, oblačný příkrov a odrážel mocné světlo ocelově šedého Slunce. Každý, kdo by pohlédl na oblaka bez chránících filtrů, přišel by o zrak, stejně jako ten, kdo by se otočil k hrozivé mateřské hvězdě a nebyl pod ochranou osmisetkilometrové vrstvy zemské atmosféry. Ze Slunce se řinul mohutný proud krátkovlnných, ultrafialových a rentgenových paprsků, vražedných pro všechno živé. K nim se pojil nepřetržitý lijavec kosmických částic. Novy nebo galaxie, střetávající se v nepředstavitelné dálce, vysílaly do prostoru smrtonosná záření. Jen spolehlivé skafandry chránily pracovníky družice před záhubou.

Dar Veter přehodil bezpečnostní lano na druhou stranu a stoupal po opěrném nosníku proti zářící korbě Velkého vozu. Gigantické potrubí bylo už sešroubováno po celé délce budoucí družice. Na obou koncích vystupovaly ostré trojúhelníky, podpírající obrovité disky zářičů magnetického pole. Až technici zapojí baterie, měnící modrou radiaci Slunce na elektrický proud, nebudou se lidé musit připoutávat a mohou se pohybovat podél magnetických siločar s usměrňujícími deskami na hrudi a na zádech.

„Chceme pracovat v noci,“ zazněl mu v přilbě najednou hlas mladého inženýra Kada Lajta. „Světlo nám slíbil velitel Altaje.“

Dar Veter pohlédl nalevo a dolů, kde jako spící ryby viselo několik nákladních raket. Trochu výš, pod plochým přístřeškem na ochranu před meteory a Sluncem, vznášela se provizorní plošina, kde rakety vykládaly přivezené součástí. Pracovníci se tam hemžili jako včely, a kdykoli jejich skafandry vyhlédly ze stínu ochranné stříšky, zazářily odraženým světlem jako svatojánské mušky. Pavučina lan se rozbíhala od černě zejících otvorů v bocích raket, kudy se vykládaly velké součásti. Ještě výš, přímo nad smontovanou konstrukcí, skupina lidí se lopotila s objemným strojem a zaujímala divné, chvílemi až směšné pozice. Jediné kolo beryliového bronzu s borazonovým potahem by vážilo na zemi dobrých sto tun. Zde ta hromada pokorně visela vedle kovového skeletu na tenkém laně, jež mělo za úkol vyrovnávat integrální rychlosti všech nesmontovaných částí při obíhání kolem Země.

Jakmile si pracovníci zvykli na nepatrnou přitažlivost, získali obratnost a jistotu. Ale brzy je musila vystřídat nová směna. Delší fyzická práce v beztížném stavu vedla k porušení krevního oběhu, které by mohlo být trvalé, a po návratu na Zemi by se člověk stal invalidou. Proto nikdo nepracoval na družici déle než sto padesát hodin, pak se podrobil reaklimatizaci na stanici „Přechodná“, která kroužila devět set kilometrů nad planetou, a vrátil se na Zem.

Dar Veter byl vedoucím montáže a dbal na to, aby se fyzicky nepřetěžoval, i když se mu někdy sebevíc chtělo urychlit tu či onu práci. Musil tu, ve výšce padesáti sedmi tisíc kilometrů, vydržet několik měsíců.

Dá-li souhlas k noční práci, znamená to, že ještě víc uspíší odlet svých mladých druhů na planetu a musí dřív povolat novou směnu. Druhý planetolet Barion, který měla stavba k dispozici, byl v Arizonské rovině, kde u televizních obrazovek a za pulty registrujících strojů seděl Grom Orm.

Jestliže se lidé rozhodli pracovat bez přerušení i v hodinách ledové kosmické noci, montáž družice se značně urychlí. Dar Veter nemohl takovou možnost odmítnout. Sotva měli pracovníci jeho souhlas, rozprchli se z montážní plošiny do všech stran a začali natahovat ještě složitější pavučinu z lan. Planetolet Altaj, který sloužil pracovníkům stavby za společný domov a visel nehnutě u konce opěrného nosníku, odpojil pojednou lana, jež spojovala jeho vstupní otvor s kostrou družice. Z motorů vyrazily proudy oslepujícího ohně. Ohromný trup rakety se rychle a nehlučně otočil. Prázdným meziplanetárním prostorem nepronikl sebemenší šum. Zkušený velitel Altaje potřeboval jen několik úderů motorů, aby se vyhoupl se strojem čtyřicet metrů nad staveniště a natočil přistávací reflektory k demontážní plošině. Mezi planetoletem a trupem družice se znovu natáhla usměrňující lana a spousta nejrůznějších předmětů, visících v prostoru, nabyla opět relativní nehybnosti, třebaže obíhala kolem Země rychlostí asi deset tisíc kilometrů za hodinu.