Druha olaneta smrti

„To je on!” vykřikl povědomý hlas odněkud ze zadních řad Trozelligoj a útočníci se na něho zaměřili, téměř ho obklíčili. Bylo jich tolik, že si vzájemně překáželi, když se na něho zuřivě ze všech stran vrhali. Snažili se ho znehybnit, pokoušeli se mu useknout nohu nebo prostřelit šípem rameno. Čísi meč mu rozsekl lýtko, dřív než mohl meč odvrátit, a paže ho bolela od námahy udržovat hvězdici ve vířícím kole smrti před sebou. Soustředil se na vojáky, kteří se na něho se zoufalým úsilím vrhali, a nevěděl, že zpráva o přepadu se rozšířila, ani si nepovšiml, že přispěchali další obránci, dokud vojáky před ním nesmetl náhlý útok Perssonoj.

Rukávem si vytřel z očí pot a potácivě se vydal za nimi. Teď už svítilo dost pochodní a Jason se mohl na vlastní oči přesvědčit, že útočníci ustupují — ústup kryl zadní voj, pár vojáků bojujících bok po boku, zatímco ostatní se usilovali dostat k širokým oknům vedoucím ke kanálu. Okenní skla, která tak pečlivě zasadil, byla rozbitá na střepy, které jim teď skřípaly pod nohama, a do rámu a do zdi byly zaklesnuty železné háky se silnými lany procházejícími oknem ven.

Přiběhl oddíl vojáků se samostříly a zkosil poslední bojující ze zadního voje, a Jason vedl útok k oknům. Temné postavy mizely oknem z dohledu, v zoufalém spěchu se spouštěly po visících provazových žebřících podél zdi dolů. Pokřikující vítězové začali lana přeřezávat, ale Jason je energicky odstrčil.

„Ne — spuste se za nimi!” vykřikl a přehodil nohu přes okenní rám. Rukoje hvězdice držel mezi zuby, když sestupoval po kymácejícím se provazovém žebříku a tlumeně proklínal labilní příčle.

Když sestoupil, zjistil, že konce lan mizí ve vodě, a uslyšel spěšné záběry vesel vzdalujících se v temnotě.

Najednou si uvědomil, jak ho zraněná noha bolí a jak je fyzicky vyčerpán — šplhat zpátky nahoru se neodvážil.

„A sem přijedou s nějakou lodí,” řekl vojákovi, který sestoupil po žebříku za ním. Pak s paží zaháknutou za příčel visel na žebříku a čekal, dokud se neobjevila loď. Na přídi stál samotný Hertug, v ruce měl tasený meč.

„Co je to za útok? Co má za význam?” dožadoval se Hertug. Jason se unaveně nasoukal do člunu a klesl na lavici.

„To je teď už jasné — celý útok měl za cíl jen to, aby mě dostali.”

„Cože? To nemůže…”

„Ale je tomu tak, když se nad tím chvíli důkladněji zamyslíš. Útok na vodní vrata neměl uspět — ten měl jen odlákat pozornost, a mezitím mě měli unést. Jen náhodou se stalo, že jsem dnes v noci pracoval v dílně — zpravidla v tuto dobu spím.”

„Kdo by tě chtěl? A proč?”

„Ještě ses nedobral ke skutečnosti, že jsem v Appsale nejcennějším kusem majetku? První si to uvědomili Mastreguloj ti dokonce měli s mým únosem úspěch, jak si možná vzpomeneš. Měli jsme útok Trozelligoj očekávat — koneckonců, ti dnes už musejí vědět, že vyrábím parní stroje, výsadu jejich monopolu.”

Loď proklouzla rozbitými vodními vraty a přistála v doku, a Jason se namáhavě vyškrábal na břeh.

„Ale jak se dostali dovnitř a našli tvůj byt?” zeptal se Hertug. „To byla práce zevnitř, zrádce, jak je na této zavšivené planetě zvykem. Někdo, kdo věděl, jak to tady chodí — někdo, kdo mohl zaklesnout háky a před zahájením útoku spustit z okna první žebřík k čekajícím člunům. Ijale to nebyla — tu museli zajmout.”

„Zjistím, kdo ten zrádce je!” zuřil Hertug. „Budu ho centimetr po centimetru strkat do obloukové pece.”

„Vím, kdo to je,” řekl Jason a v očích se mu objevil nevraživý lesk. „Slyšel jsem jeho hlas, když jsem vstoupil do bytu, když jim právě říkal, kdo jsem. Ten hlas jsem poznal — patřil mému otroku Mikahovi.”

15

„Zato zaplatí — ach, jak ti za to zaplatí!”vyrážel ze sebe nepříliš zřetelně Hertug a jeho skřípající zuby vydávaly hrůzný zvuk. Usrkával ze skleničky brandy z Jasonovy výroby, očka a nos měl červenější než obvykle.

„Těší mě, když slyším, že to říkáš, protože přesně totéž mám na mysli já,” přizvukoval Jason. Napolo ležel na pohovce, na hrudi mu spočívala ještě větší sklenička, než měl Hertug. Sečnou ránu na noze si již vymyl horkou vodou a ovázal sterilním obvazem. Dosud v ní cítil určité cukání, ale nevěřil, že by s ní mohl mít nějaké problémy. Teď na ni nemyslel, spřádal plány. „Začněme hned,” navrhl.

Hertug zamrkal. „Není to předčasné? Chci říct — jsme už připraveni?”

„Přepadli tvůj hrad, zabili ti vojáky, zdemolovali…”

„Smrt Trozelligoj!” vykřikl Hertug a mrštil skleničkou o zeď, až se roztříštila.

„Je toho ještě víc. Nezapomeň, jací jsou to zákeřní bastardi, když dokážou takovou proradnost. To jim prominout nemůžeš. Plus ta skutečnost, že když nezačneme válku brzy, nebudeme mít šanci ji začít vůbec. Jestliže si Trozelligoj dali takovou práci, aby se mě zmocnili, musejí mít pořádně nahnáno. Jestliže jim ten plán selhal, napříště vymyslí silnější útok — a pravděpodobně se domluví s některým z dalších klanů, aby jim pomohl. Všichni se tě, Hertugu, začínají bát, takže uděláme nejlíp, když válku začneme, než se rozhodnou spojit a zlikvidovat nás. Dosud si to s klany můžeme rozdat, s jedním po druhém, a zajistit si vítězství.”