Druha olaneta smrti

„Supren la Perssonoj!” vykřikl Hertug a vyskočil na nohy.

„To je to, co jsem si myslel, že řekneš. Jestliže tady mám ještě nějakou dobu tvrdnout, chci zasadit systému několik citelných úderů. Zatím jsem se tady dočkal jenom nepříjemností a je nejvyšší čas, aby se to změnilo.”

14

Dny se prodlužovaly, mokrý sníh se změnil na d隝, ale i ten nakonec ustal. Poslední mračna posléze odnesl vítr nad moře a město Appsalu zalila sluneční zář. Poupata se rozevřela, květiny rozkvetly a vzduch se vyplnil jejich vůní, ale na druhé straně oteplující se vody v kanálech začaly vydávat nepříjemný zápach, bez kterého by se Jason rovněž klidně obešel. Neměl totiž tolik času, aby si okolí všímal, protože pracoval denně mnoho hodin — dělal výzkum a výrobu současně, což bylo neustále značně vyčerpávající. Samotný výzkum a rozvoj výroby byly nákladné, a když účty dosáhly úctyhodné výše, Hertug se škrábal ve vousech a bručel něco o starých zlatých časech. Tehdy musel Jason všeho nechat a udělat jeden nebo dva nové zázraky. Jedním byla oblouková lampa, pak oblouková pec, která se stala velkým pomocníkem v huti a velice Hertuga potěšila, zejména když zjistil, jak se hodí k mučení — použil ji na jednoho zajatého Trozelligo, který ochotně sdělil vše, co chtěl Hertug vědět. Když tato novinka zevšedněla, Jason zavedl galvanické pokovování, které pomohlo naplnit pokladnu jednak prodejem klenotů, jednak padělatelskou činností.

Jason pocítil zadostiučinění, když nejvýš obezřetně otevřel skleněnou kouli od Mastreguloj a zjistil, že skutečně obsahuje kyselinu sírovou. Zkonstruoval těžkou, ale účinnou akumulátorovou baterii. Dosud pocioval roztrpčení z toho, že ho unesli, a tak vedl útok na nákladní loď Mastreguloj a zmocnil se velké dodávky kyseliny a jiných chemikálií, které pak zkoušel, kdykoli měl čas. Provedl řadu pokusů, které nikam nevedly, a musel je přerušit. Na složení střelného prachu si nedokázal vzpomenout — to ho rozčilovalo, ale jeho pomocníci se dobře bavili, když kvůli jeho snažení v tomto směru museli prohrabávat hromady starého hnoje, aby shromáždili materiál na dusičnan.

Větší úspěch měl s caroj a parními stroji, a to díky dřívějším zkušenostem, a vyvinul lehký, ale silný parostroj pro námořní plavbu. Ve volných chvílích vymyslel pojízdný model, telefon a amplión, který ve spojení s fonografickým záznamem dělal pro příjmy z náboženské aktivity úplné zázraky, protože uměl vydávat hlasy duchů. Ke svému námořnímu parostroji vyrobil lodní šroub a pak se pilně věnoval zdokonalování parního praku. Pro svoje potěšení si v pokoji sestavil destilační přístroj, na němž vyráběl nepříliš kvalitní, ale silné brandy.

„Celkem vzato, situace není nijak špatná,” filozofoval, když se protahoval v čalouněném křesle a usrkával ze skleničky svůj poslední a nejúspěšnější destilační pokus. Den byl horký a nepříjemně páchnoucí výpary, které stoupaly z kanálů, téměř vyrážely člověku dech, ale večerní vánek od moře, proudící otevřenými okny, byl chladivý a líbezný. V jeho útrobách stažených opaskem spočíval chutný hovězí řízek upečený na grilu s dřevěným uhlím, který pocházel z jeho vynálezecké dílny, a podávaný s rozmačkanými krenoj a chlebem upečeným z mouky pomleté v jeho nedávno vynalezeném mlýně. Ijale si při mytí nádobí v kuchyni zpívala a Mikah horlivě protahoval trubky destilačního aparátu kartáčem, když je čistil od usazenin z poslední várky.

„Víš jistě, že si se mnou nedáš panáka?” zeptal se Jason překypoval koncentrátem lidské laskavosti.

„Víno činí posměvače, a nápoj opojný nepokojného… Přísloví,” zarecitoval Mikah, jak jen nejlépe dovedl.

„Víno, jenž obveseluje srdce člověka. Žalm. Tu knihu jsem četl taky. Ale když už nechceš posedět přátelsky u skleničky, proč si nedopřeješ pohár osvěžující vody a trochu odpočinku? Práce může počkat do rána.”

„Jsem tvým otrokem,” připomenul ponuře Mikah a letmo se dotkl železného kruhu, který měl kolem krku, pak se vrátil ke své práci.

„Za to si však můžeš sám. Kdybych ti mohl jen trochu věřit, dal bych ti svobodu. Vlastně, proč to neudělám? Jen mi dej svoje slovo, že na mě už žádné podrazy nebudeš vymýšlet, a já tě toho železa na krku zbavím, dřív než řekneš antipostpseudosocialismus. Myslím, že to mám u Hertuga tak dobré, že bych zvládl všechny komplikace, které bys mohl způsobit. Co říkáš? By je tvoje konverzace omezená, je to aspoň dvakrát lepší než cokoli, s čím se na této planetě můžu setkat.”

Mikah se znovu dotkl železného kruhu a zatvářil se nerozhodně, ale jen na okamžik. Pak vykřikl: „Ne!”, a ucukl prsty, jako by si je spálil. „Odstup, satane! Zmiz! Nedám ti žádný slib, ani nevložím svou čest ve svár s někým, jako jsi ty. Lépe sloužit v otroctví až do dne osvobození, kdy uzřím, jak tě soudí za takové zločiny, jako je tento, jak stojíš před tribunálem spravedlnosti, jak jsi odsouzen a popraven.”