Druha olaneta smrti

Jason si plivl do dlaní, potlačil mírné chvění a vklouzl do jámy. Klíč zapadl na matku přesně — Jason uchopil nástavec klíče oběma rukama, nohou se opřel o stěnu jámy a začal táhnout.

A zarazil se. Pod matkou vyčnívaly tři spirály závitu — pečlivý Mikah je beze zbytku od krycího kovu očistil. Něco mu na nich připadalo velice zvláštní, i když nevěděl co. Ale podezření stačilo.

„Mikahu!” zvolal, ale musel hlasitě zvolat ještě dvakrát, než jeho pomocník nakoukl mezi kůžemi stěny. „Skoč do jejich rafinérie a dones mi jeden šroub s našroubovanou matkou — na velikostí nezáleží.”

Ohříval si ruce nad kamínky, než se Mikah vrátil s jedním naolejovaným šroubem, a pak mu rukou naznačil, aby se opět přidal k ostatním. Znovu vklouzl do jámy a pozvedl přinesený šroub, aby ho porovnal s vyčnívajícím koncem appsalského šroubu — a téměř vykřikl radostí. Závity na šroubu od stroje byly vyřezány v poněkud jiném úhlu — na jednom šroubu se vinuly nahoru, na druhém dolů. Appsalští vytáčeli závity obráceně, se stoupáním doleva.

V galaxii existovalo v technice a v kultuře tolik rozdílů, kolik existovalo planet, ale jedno z mála, co měly všechny společné, zděděné od pozemských předků, byla jednotnost ve vyřezávání závitů. Jason o tom nikdy dřív neuvažoval, ale když si teď vzpomněl na svoje zážitky z různých planet, uvědomil si, že závity měly vždy stejné stoupání. Vruty se šroubovaly do dřeva, svorníky do otvorů se závitem — a všechny matky se našroubovávaly, když jimi člověk otáčel ve směru hodinkových ručiček. Otáčením proti směru hodinkových ručiček se vyšroubovávaly. V ruce držel primitivní šroub a matku, které vyrobili d’zertanoj, a když je zkoušel, fungovaly stejným způsobem. Šroub ze stroje však nikoli — u něho se matkou muselo otáčet obráceným směrem, aby povolil.

Upustil přinesený šroub s matkou, nasadil klíč na masivní matku stroje a zvolna vyvíjel na klíč sílu ve směru, který mu připadal vyloženě chybný — zdálo se mu, že matku přitahuje místo toho, aby ji povoloval.

Matka postupně povolovala — nejdříve se otočila o čtvrtinu, pak o polovinu otáčky. Kousek po kousku vyčnívající závity mizely, až se konec šroubu dostal na úroveň s povrchem matky. Teď se matka otáčela snadno a během minuty upadla na dno jámy. Jason za ní odhodil klíč a rychle se vyškrábal z jámy. Postavil se na její okraj a obezřetně nasával vzduch, připraven k útěku, kdyby ucítil něco podezřelého. Neucítil nic.

Druhou matku vyšrouboval stejně snadno jako první a rovněž bez neblahých důsledků. Pak v místě, kde již dříve odstranil pájkový kov, zasunul mezi horní kryt a základovou desku ostré páčidlo, a když se o ně opřel, kryt se o kousek nadzvedl — spočíval teď na rámu jen svou vahou.

Od vchodu do pracovní ohrady zavolal na skupinu, tísnící se v uctivé vzdálenosti. „Vrate se zpátky — s prací jsem už téměř skončil.”

Jeden po druhém vklouzli do jámy, aby si prohlédli vyčnívající šrouby, a uznale zabručeli, když se Jason opřel o páčidlo a předvedl, že kryt je povolen.

„Zbývá ještě maličkost, jak kryt oddělat,” řekl jim, „a jsem si jist, že nadzvedáváním to není ono. To mě sice napadlo ze všeho nejdřív, ale ti, co to monstrum dávali dohromady, narafičili nějakou trapnost pro toho, kdo by matky dotahoval, místo aby je povoloval. Dokud nezjistím jakou, budeme postupovat jen velmi zvolna. Edipone, nejsou tady někde poblíž větší kusy ledu? Je přece zima, že?”

„Led? Zima?” polykal Edipon, zaskočen náhlou změnou předmětu hovoru. Promnul si zarudlou špičku svého nepřehlédnutelného nosu. „Samozřejmě že máme zimu. Led — ten musí být na jezerech tam výše v horách, která jsou v tomto ročním období vždy zamrzlá. Ale na co potřebuješ led?”

„Sežeň ho a já ti to předvedu. Led nech nařezat na ploché, rovné kusy, které by se daly klást na sebe. Nechci kryt nadzvednout — spustím stroj do jámy!”

V čase, kdy ze vzdálených horských jezer nosili otroci led, Jason narychlo zhotovil na dně jámy silný dřevěný rám, který rozměrem odpovídal obvodu stroje, a pod kryt zasunul špičaté kovové klíny, které pak uchytil k dřevěnému rámu. Kdyby se nyní stroj spustil dolů, kryt, opřený o klíny, by zůstal na svém místě. A o spuštění stroje se postará led.

Jason postavil pod strojem z ledu nosnou základnu, pak vytáhl opěrné klády. Jak led bude tát, stroj zvolna klesne do jámy. Počasí však bylo natolik chladné, že led netál, dokud Jason nerozestavěl po obvodu jámy olejová kamna. Když se jáma začala plnit vodou, Mikah se pustil do jejího vybírání — štěrbina mezi základovou deskou a krytem se rozšiřovala.

Tání ledu pokračovalo po celý zbytek dne a téměř celou noc. Jason a Mikah měli zarudlé oči a byli velice unaveni, protože průběh klesání stroje po celou dobu sledovali, a když se s rozbřeskem dostavili d’zertanoj, stroj spočíval v louži bláta na dně jámy — kryt byl z něho odstraněn.