Druha olaneta smrti

„Ch’aka je velký,” zašeptala, aniž vzhlédla. „Ch’aka je mocný…”

„Jmenuju se Jason. O Ch’akovo místo jsem přišel, když mi sundali jeho uniformu.”

„Jason je mocný, když zapůsobil na d’zertanoj kouzlem a donutil je, aby udělali, co chce. Jeho otrok ti děkuje.”

Nadzvedl jí bradu, a tupá poslušnost v jejích očích ho přiměla k dojetí. „Nemůžeš na tu otrockou notu zapomenout? Jsme v té bryndě spolu a spolu se také z ní dostaneme.”

„Utečeme, vím to. Ty zabiješ všechny d’zertanoj a osvobodí všechny svoje otroky a zavedeš nás daleko od tohoto hrozného místa až zpátky domů, kde můžeš chodit a hledat krenoj.”

„Některým slečnám stačí k štěstí málo. Něco takového mám sice na mysli, až na to, že až odtud vypadnem, půjdeme opačným směrem než ta parta hledačů krenoj a tak daleko, jak jen to bude možné.”

Ijale pozorně naslouchala, jednou rukou míchala polévku a druhou se škrabala pod oděvem z pásů kůže. Jason se přistihl, že dělá totéž, a bolavá místa na kůži mu připomenula, že se od doby, kdy ho na této nehostinné planetě vytáhli z oceánu, drbal už bůhvíkolikrát.

„Co je moc, to je příliš!” vybuchl — zamířil ke dveřím a zabušil na ně. „Tohle místo je na hony vzdálené od civilizace, jak ji chápu já, ale to ještě neznamená, že bychom se nemohli zařídit co nejpohodlněji.”

Zvenčí zarachotily řetězy a západky a Narisi vstrčil do dveří svůj obličej zkroucený sklíčeností.

„Proč řveš? Co se stalo?”

„Potřebuju vodu, hodně vody.”

„Vždy ale vodu máš,” nechápal Narisi a ukázal na kamenný hrnec v rohu místnosti. „Tam je vody dost na několik dní.”

„Podle vašeho metru, můj milý Narisi, ale ne podle mého. Chci jí alespoň desetkrát tolik a chci ji hned. A trochu mýdla, pokud taková vymoženost ve vašem zapadákově existuje.” Stálo to spoustu dohadování, než Jason konečně dosáhl svého díky tomu, že vysvětlil, že tolik vody potřebuje k náboženskému obřadu, který je zárukou, že se mu zítra bude v práci dařit. Vodu dopravili v nejrůznějších nádobách a s ní také mělkou misku naplněnou účinným mýdlem.

„Jdeme na to,” oznámil Jason přiškrceným hlasem. „Svlékni se — mám pro tebe překvapení.”

„Ano, Jasone,” usmála se Ijale šastně a lehla si na záda. „Ne! Dáš si koupel. Víš ty vůbec, co to koupel je?”

„Ne,” vyjekla a otřásla se. „Ale zní to zlověstně.”

„Běž támhle a sundej si ty svoje hadry,” poručil, a to už hloubil v zemi otvor. „Tohle nám poslouží jako odpad — aspoň tudy voda odtekla, když jsem jí sem trochu nalil.”

Vodu ohřál na kamínkách, a Ijale se tiskla ke stěně a chvěla, když ji teplou vodou poléval. A když jí vtíral do vlasů kluzké mýdlo, vykřikla. Nepřestal však, jen jí rukou zakryl ústa, aby nemohla přilákat pozornost strážných. Namydlil si vlasy také a z té očistné operace měl příjemný pocit. Trochou mýdla si vyčistil uši a chvíli neslyšel, takže prvním příštím sluchovým vjemem byl zvuk otvírajících se dveří a Mikahův drsný výkřik.

Mikah stál ve dveřích s napřaženou rukou a třásl se hněvem, Narisi mu nakukoval přes rameno, fascinován tak prazvláštním náboženským obřadem.

„Takové zneuctění!” zahřměl Mikah. „Nutíš to ubohé stvoření, aby se sklonilo před tvou vůlí — ponižuješ ji, strháváš z ní šaty a spočíváš na ní chlípným pohledem, i když nejste svázáni poutem manželským.” Pozvedl paži a zakryl si oči. „Jsi zloduch, Jasone, démon zla a musí být postaven před soud…”

„Ven!” zaburácel Jason — otočil Mikaha čelem vzad a zatlačil ho ke dveřím kopancem, jaký praktikoval Ch’aka. „Jediné zlo sídlí v tvé hlavě, ty slídilská pápěrko. Dopřávám té holce první hygienickou očistu v jejím životě. Měl bys mi dát metál za civilizování domorodců a neječet jak siréna.”

Vytlačil oba ze dveří a na Narisiho zvolal: „Toho otroka jsem chtěl, ale ne teď! Dej ho někam do rána pod zámek, pak mi ho přiveď.” Zabouchl dveře a řekl si, že nesmí zapomenout si vynutit, aby dali západku i zevnitř.

Ijale se chvěla, a Jason z ní spláchl mýdlovou pěnu teplou vodou a podal jí kus čisté kožešiny, aby se usušila. Její tělo, když pozbylo nános špíny, vypadalo mladě a pevně a se svými pevnými ňadry a širokými boky… Pak si vzpomněl na Mikahovo obvinění a s neradostným zabzučením se odvrátil — svlékl se a pořádně vydrhl, ve zbývající vodě nakonec vyčistil svoje svršky. Nezvyklý pocit čistoty mu opět zvedl náladu, a když sfoukl lampu a za tmy se dosušoval, pobrukoval si. Lehl si, zabalil se do kůží na spaní, a právě když rozvažoval, jak se zítra pustí do práce na stroji, přitisklo se k němu teplé Ijalino tělo — okamžitě ho všechny myšlenky na strojařské problémy přešly.

„Tady jsem,” oznámila celkem zbytečně.

„Jo,” dostal ze sebe a odkašlal si, protože mu mluvení dělalo jisté potíže. „Tohle jsem tou koupelí opravdu nemyslel…”

„Nejsi moc starý. Tak o co jde?” Z jejího hlasu znělo ohromení.

„Nechci… víš… zneužívat situaci… musíš pochopit…,” soukal ze sebe dost nesouvisle.

„Co tím chceš říct? Ty seš jeden z těch, co nemají holky rádi!” Rozvzlykala se, cítil, jak se jí tělo chvěje.

„Když jsi v Římě…,” povzdechl si a pohladil ji po zádech.