Druha olaneta smrti

Tušení, že je někdo skrytě pozoruje, se potvrdilo — zpoza rohu se vynořil nějaký muž a zamířil k Jasonovi. Muž měl na sobě volné roucho a na jednom rameni koš, a když dorazil zhruba do poloviny vzdálenosti mezi Jasonem a stavbou, zastavil se a posadil se zkříženýma nohama do písku. Koš položil vedle sebe. Jason se rozhlédl kolem dokola a usoudil, že mu nehrozí žádné velké nebezpečí. Nikde nebylo nic, kde by se ozbrojení muži mohli ukrýt, a z osamělého jednotlivce strach neměl. Vykročil a zastavil se od něho celé tři kroky.

„Buď vítán, Ch’ako,” pozdravil muž. „Obával jsem se, že tě už neuvidím po té… po tom menším nedorozumění, co jsme spolu měli.”

Nevstal, mluvil v sedě, jen se tahal za několik pramínků svého řídkého plnovousu. Lebku měl hladce vyholenou a stejně opálenou a kožnatou jako obličej, jehož nejvýraznějším rysem byla špička nosu, která se zvedala nad nosními dírkami a sloužila k tomu, aby se o ni opíraly masivní brýle. Při bližším pohledu mohl člověk zjistit, že ty brýle jsou celé vyřezané z kosti a že těsně přiléhají k obličeji; místo skel měly silné, rovné destičky s tenkými výřezy. Takový druh brýlí mohl sloužit pouze k ochraně slabých očí. A hluboké, husté vrásky naznačovaly, že je to muž docela starý a že z jeho strany žádné nebezpečí nehrozí.

„Chtěl bych n’co,” začal Jason, po vzoru Ch’aky přímočaře.

„Nový hlas a nový Ch’aka — zdravím tě. Starý Ch’aka byl darebák, a doufám, že zemřel ve velkých bolestech — tvou rukou. Tak se posaď, příteli Ch’ako, a napij se se mnou.” Opatrně otevřel koš a vytáhl z něho kamenný hrnec a dva hrnečky.

„Kde ber’š otr’vene piti?” zeptal se Jason podle místního zvyku. Tento d’zertano nebyl žádný hlupák, z Jasonova hlasu dokázal okamžitě usoudit na proměnu otrokáře Ch’aky. „A jak se jmen’ješ?”

„Edipon,” odpověděl letitý muž, a aniž by se zatvářil uraženě, dal servis na pití zpátky do koše. „Co to je, co by sis přál? Tedy v rozumných mezích. Otroky potřebujeme stále a k obchodování jsme vždy připraveni.”

„Chtěl bych otr’ka, kter’hos dost’1. Dam ti za ň’ho dva.”

Sedící muž se chladně usmál zpoza krytu na svém nose. „Nemusí mluvit tak nespisovně jako pobřežní barbaři, protože podle tvého vyjadřování soudím, že jsi vzdělaný člověk. Kterého otroka si přeješ?”

„Toho, kterého jsi nedávno dostal od Fasimby. Ten patří mně.” Jason upustil od lingvistické přetvářky a stal se ještě ostražitějším — rychle se po prázdném písku v okolí rozhlédl. Ten vysušený stařešina byl mnohem mazanější, než vypadal, a Jason bude muset ve střehu zůstat.

„A víc nechceš?” zeptal se Edipon.

„Na víc si momentálně nemohu vzpomenout. Dej mi toho otroka a pak si třeba ještě popovídáme o něčem jiném.”

Z Ediponova smíchu zazněly falešné tóny, a Jason uskočil, když stařík vložil dva prsty do úst a pronikavě hvízdl. Ozval se šustivý zvuk z přesýpaného písku — Jason se otočil na podpatku a spatřil, jak z pouštního písku doslova vyrůstají postavy — muži nadzvedávali dřevěná krycí víka, zamaskovaná vrstvou písku. Bylo jich šest, měli štíty a kyje, a Jason se proklínal za to, že byl tak hloupý a přistoupil na setkání v místě, které zvolil ten druhý. Ohnal se kyjem za sebe, ale stařík již směřoval hopkavým během ke skále do bezpečí. Jason zaječel vzteky a rozběhl se k nejbližšímu muži, který se ze svého úkrytu vynořil jen zpola. Ten sice Jasonův úder o pozvednutý štít zachytil, ale pod jeho silou se zhroutil zpět do díry. Jason běžel dál, ale před ním se objevil další — bojovně mával připraveným kyjem. Nebylo kam uhnout, a Jason do něho narazil plnou rychlostí — všechny ty zuby a rohy, které měl na sobě, skřípaly a řinčely. Když muž pod nárazem upadl na záda, Jason mu kyjem roztříštil štít a byl by napáchal ještě další škody, kdyby v té chvíli nepřispěchali zbývající muži a on se jim nemusel postavit.

Následoval krátký, urputný zápas, při němž Jason rozdal o něco víc, než utržil. Dva z útočníků se váleli na zemi a třetí se držel za rozbitou hlavu, než Jason klesl pod vahou přesily k zemi. Volal na otroky, aby mu pomohli, pak je proklel, když zůstali nečinně sedět, zatímco mu vítězové přivazovali ruce k tělu a zbavovali ho zbraní. Jeden z nich pokynul otrokům a ti poslušně vyrazili do pouště. Jasona, šílícího vztekem, táhli stejným směrem.