Druha olaneta smrti

„Ale to ne. Ne, nestojí. To je přesně to, v čem tvoje středověké moralizování neobstojí. Všechny zákony a ideje jsou spjaty se svou historickou dobou, neplatí absolutně. Vztahují se ke své době a místu — když se vytrhnou ze souvislostí, pozbývají opodstatnění. A v souvislosti s takovou mizernou společností, v níž se nacházíme, jsem jednal velice přímočarým a počestným způsobem. Pokusil jsem se úkladně zavraždit svého pána — což je jediný způsob, jak se ctižádostivý chlápek může v tomto drsném světě prodrat výš, a byl to pravděpodobně způsob, jakým se kdysi dostal ke korytu Ch’aka. Můj plán na úkladnou vraždu nevyšel, ale v souboji jsem uspěl — výsledek byl stejný. A jak jsem se dostal na trůn, zacházel jsem se svými otroky vlídně, i když ti to samozřejmě neocenili, protože o vlídné zacházení nestojí, a naopak měli zájem o moje místo — takový je zdejší zákon. To jediné, v čem jsem chybil, spočívalo právě v tom, že jsem se nechoval jako otrokář a nehonil jsem je po pobřeží sem a tam. Místo toho jsem pátral po tobě a vlezl do pasti, dostal jsem se tak proti své vůli zase do otroctví — kam vlastně patřím, když už jsem vyvedl takovou pitomost.”

Dveře se s rachotem rozletěly a do bezokenní budovy pronikly paprsky ostrého slunečního světla.

„Zvedat se, otroci, zvedat!” zvolal otevřenými dveřmi jeden z d’zertanoj. Okamžitě se ozvala monotónní směsice sténání a šouravých zvuků, jak se lidé probouzeli k životu, a teprve nyní Jason zjistil, že je jedním z jednadvaceti otroků přikovaných k dlouhé kládě, zřejmě celému kmenu docela slušně vzrostlého stromu. Otrok přikovaný ke kládě na vzdáleném konci působil zřejmě jako velitel, protože s klením pobízel ostatní k rychlejšímu pohybu, a když všichni stáli na nohou, vyštěkl svoje rozkazy sekyrnickým tónem.

„A jde se na to! Nejdřív výborný pochutnání. Nezapomeňte na misky. Položte je tak, aby nespadly. Nezapomeňte, že když nebudete mít misku, nebudete celej den jíst a pít. A dnes budem makat společně, každý zabere celou svou váhou, tak se to bude dělat. To platí pro vás pro všecky, zejména pro ty nový. Odevzdáte jim tady denní práci a oni vám dají denní příděl jídla…”

„Zavři hubu!” vykřikl někdo.

„…a na to si nemůžete stěžovat,” pokračoval nedotčeně poučovatel. „A teď společně… raz… sehněte se a uchopte rukama kládu, pevně ji držte a… dva… nadzvedněte ji pořádně od země — tak, to je ono. A… tři… povstaňte a marš vchodem ven.”

Vyšourali se na světlo a studený vítr ranního rozbřesku pronikl Jasonovi pyrranskou kombinézou a zbytky z Ch’akových kožených pruhů, které mu nechali, až na kůži. Ti, co Jasona zajali, mu vytrhali z nohou všechny bodce a spáry, ale jeho koženými obinadly se neobtěžovali, takže nezjistili, že má boty. To byl taky jediný světlý moment v jinak bezútěšně pochmurném výhledu do budoucích dní. Jason se snažil, aby i z maličkostí měl radost, ale podařilo se mu jen zachvět. Bude muset situaci co nejdříve zvrátit, protože si již svou službu jako otrok na této zpátečnické planetě odsloužil, a je přece předurčen pro ušlechtilejší cíle.

Na dvorku otroci kládu na povel položili na zem a posadili se na ni. Napřáhli ruce s miskami jako ubozí kajícníci a jiný otrok jim naběračkou naděloval do misek vlažnou polévku z kádě na kolech, kterou podél nich postrkoval a k níž byl připoután řetězem. Když Jason tu břečku ochutnal, okamžitě ho pomyšlení na jakékoli jídlo přešlo. Polévka byla z krenoj, a ty pouštní hlízy servírované jako polévka chutnaly ještě odporněji — i když si ještě nedávno myslel, že něco takového možné není. Avšak vůle přežít je silnější než vybíravost v jídle, a Jason ten zlověstný lektvar spolykal.

Po snídani vypochodovali z brány do jiného plotem obehnaného dvora, a veškeré Jasonovy obavy vystřídala vzrušující zvědavost. Uprostřed dvora stál vysoký otočný špalek, do kterého první skupina otroků již upevňovala konec své klády. Jasonova a další dvě skupiny se přišouraly a zasunuly svoje klády, takže z otočného kůlu čněla teď čtyři ramena jako paprsky kola. Vrchní dozorce něco vykřikl a otroci se neochotně se sténáním opřeli do klád — chvěli se námahou, než dali kolo do pohybu, a pak ho při pomalé, namáhavé chůzi v pohybu udržovali.

Když práce dostala svůj vyčerpávající rytmus, Jason obrátil pozornost na primitivní mechanismus, který poháněli. Z otočného špalku vyčnívala kolmo vzhůru hřídel a otáčela skřípajícím dřevěným kolem, které udělovalo pohyb soustavě kožených řemenů. Některé z řemenů mizely v otvoru velké kamenné budovy, a nejsilnější z nich otáčel výkyvným ramenem něčeho, co mohlo jedině být vyvážené čerpadlo. Dělat něco tak složitého jen kvůli čerpání vody se zdálo být hodně nešikovné, protože někde poblíž by se určitě našly přírodní studně nebo jezírka. Pronikavý zápach, který se linul dvorem, připomínal něco velice známého, a Jason právě dospěl k závěru, že jejich námaha neplatí vodě, když se z hrdla stoupajícího potrubí ozvalo zachrčení a vyvalil hustý černý pramen.