První planeta smrti

Výškoměr předával informace autopilotu, který vyrovnával člun do horizontálního letu podle terénu. Řízení, u všech záchranných člunů dětsky jednoduché, bylo provedeno tak, aby je v nouzovém případě mohl zvládnout i naprostý diletant. Autopilot nebylo možné vypnout, ten pracoval v součinnosti s ručním ovládáním a korigoval chybnou manipulaci. A tak když Jason zatáhl řídicí páku, aby provedl prudký obrat, autopilot ho zkorigoval na povlovnou křivku.

Průhledem spatřil, jak velká loď chrlí oheň v mnohem ostřejším obratu. Nevěděl, kdo loď pilotuje, ani co jeho pronásledovatelé zamýšlejí — ale nechtěl riskovat. Rychle odtlačil řídicí páku, aby dostal člun do letu střemhlav, a zaklel, když výsledkem bylo pozvolné klesání. Velká loď žádné takové zábrany neměla. V divokém obratu změnila kurs a vrhla se střemhlav k němu. Z jejího předního otočného děla vyšlehl výstřel a výbuch u zádě rozhoupal člun. To autopilota buď omráčilo, nebo donutilo rezignovat. Z pomalého klesání se náhle stal téměř volný pád — a džungle se přivalila jako velká vlna.

Jason stáhl páku do klína, a stačil jen vztáhnout ruce před obličej, než se člun zaryl do džungle.

Burácející rakety a praskající stromy skončily v okázalém objetí. Pak následovalo ticho a dým se zvolna rozplynul. Vysoko na obloze kroužila kosmická loď, po chvíli se snesla níž, jako by chtěla přistát a pátrat, ale pak se zase vznesla, jako by z města dostala naléhavou výzvu o pomoc. Loajalita zvítězila, a loď se obrátila a vyřítila směrem k domovu.

23

Větve stromů zpomalily pád záchranného člunu, čelní trysky vychrlily brzdící zášlehy a močál dopad poněkud zmírnil. Avšak i tak to byla havárie.

Zdemolovaný trup se zvolna nořil do stojaté vody a řídkého bahna močálu. Příď se pod hladinu už propadla, když se Jasonovi podařilo vykopnout dvířka nouzového východu v boční stěně.

Nijak se nedalo odhadnout, jak dlouho potrvá, než se člun potopí, a Jason se nenacházel v situaci, kdy by o něčem takovém mohl uvažovat. Byl potlučený a zakrvácený a zůstala v něm energie jen na to, aby se dostal ven. Padal, když se brodil, aby dorazil k pevnější zemi, a jakmile našel místo, které ho uneslo, ztěžka se posadil.

Záchranný člun za ním vydával bublavé zvuky a klesl pod vodu. Bubliny zachyceného vzduchu ještě chvíli stoupaly, pak ustaly. Voda opět znehybněla, a kromě polámaných větví a stromů nic nenasvědčovalo tomu, že tudy kdy prolétla loď.

Nad močálem bzučel hmyz, a jediným zvukem, který rušil ticho lesů v pozadí, bylo kruté zaječení zvířete, které zdolalo své sousto k obědu. Když echo toho pronikavého zvuku postupně odeznělo, všude zavládl klid.

Jason se s námahou vytrhl z polobdělého stavu. Tělo ho bolelo, jako by prošlo mlýnkem na maso, a v hlavě měl tak prázdno, že téměř nemohl uvažovat. Po několika minutách hloubání přišel na to, že to, co potřebuje, je medikit. Ten však nebylo možné trhnutím ruky uvolnit a tlačítkový uzávěr nefungoval. Jason nakonec zkroutil ruku kolem sebe, a až nahmátl místo pod vstupním otvorem, stlačil celý přístroj. Ten přičinlivě zabzučel, a Jason věděl, že je v činnosti, i když jehly necítil. Na okamžik se mu roztočila hlava závratí, pak viděl opět jasně. Prostředky pro utišení bolesti začaly působit, a Jason se zvolna vymaňoval z útlumu, který mu od chvále, kdy havaroval, zatemňoval mozek.

Vrátila se mu schopnost logicky uvažovat a s ní pocit samoty. Byl bez potravy a přátel a obklopovaly ho nepřátelské síly cizí planety. Narůstal v něm panický strach, který se zrodil někde v hloubi duše a potlačoval jen soustředěným úsilím.

„Řiď se, Jasone, rozumem, pocitům nepodléhej.” Řekl to nahlas, ale vzápětí toho litoval, protože v té prázdnotě zněl jeho hlas ochable a kolísal na samém pokraji hysterie. Něco se mu v hrdle zadrhlo — odkašlal si, aby si pročistil hrdlo, a vyplivl krev. Když na tu rudou skvrnu upřel oči, náhle se ho zmocnil vztek. Zaplavila ho nenávist k této smrtonosné planetě i k neuvěřitelné omezenosti lidí, kteří na ní žijí. Hlasitě proklínat bylo lepší, a hlas mu již nezněl tak ochable. Pak se rozkřičel a hrozil pěstí, jen tak, na nic určitého, ale pomohlo to. Vztek odplavil strach a vrátil ho do skutečnosti.

Nyní se mu na zemi sedělo dobře. Slunce hřálo, a když se natáhl, břemeno dvojnásobné gravitace si téměř neuvědomoval. Vztek odnesl strach, odpočinek zahnal únavu. Odněkud z hloubi mozku se mu vynořila stará, otřepaná fráze: Tam, kde je život, je i naděje. Nad banálností těch slov se ušklíbl, ale současně si uvědomil, že se v nich skrývá zásadní pravda.