První planeta smrti

Dozorčí, zodpovědný za dodání nových kostek, sáhl rychle k zadní kapse. Jason byl jediný, kdo viděl, co se odehrálo pak. Tu ruku pozoroval soustředěně, vlastními prsty se téměř dotýkal pažby své pistole. Ve chvíli, kdy dozorčí zabořil ruku do kapsy, se ze zástupu za ním vynořila další ruka. Ta podle své mohutnosti mohla patřit jen jednomu člověku. Silný palec a ukazováček bleskurychle sevřely dozorčího zápěstí, pak zmizely. Postižený pronikavě vykřikl a pozvedl paži — ruka mu visela ochable jako rukavice na zlomeném zápěstí.

S dobře krytými zády mohl Jason ve hře pokračovat. „Použijeme staré kostky, pokud nemáte námitek,” pronesl tichým hlasem.

Omámený krupiér přistrčil staré kostky. Jason jimi rychle zatřepal a hodil je. Dříve, ještě než se dotkly stolu, si uvědomil, že je už nemá pod kontrolou — ta pomíjivá schopnost psí ho opustila.

Kostky se překlápěly přes hrany. A ukázaly sedm.

Počítal žetony, jak mu je krupiér přisunoval, a napočítal o něco méně než miliardu kreditů. Tolik by vyhrál, kdyby teď nechal hry — ale stále to nebyly tři miliardy, které Kerk potřeboval. No nic, bude to muset stačit. Když sahal po žetonech, zahlédl, jak se Kerk na něho přes stůl dívá a potřásá hlavou rezolutní ne.

„Jedeme dál,” oznámil Jason unaveně, „ještě jednu hru.”

Dýchl na kostky, leštil je na manžetě a v duchu se divil, jak se vlastně do takové nezáviděníhodné situace dostal. Na dvojici kostek se otáčely miliardy kreditů. Tolik na některých planetách dělal celoroční příjem. Jediné, co umožňovalo tak vysoké sázky, byla skutečnost, že rozhodující podíl akcií kasina vlastnila planetární vláda. Kostkami třásl co nejdéle, obraceje se na pomoc k své zvláštní schopnosti, která nepřicházela — pak je vypustil.

Ostatní provoz v kasinu zcela ustal, návštěvníci stáli na stolech a židlích, aby mohli pozorovat hru. Z celého toho velkého davu se neozval ani hlásek. Kostky se odrazily od desky s třesknutím, v nastalém tichu tak hlasitým, a převalovaly se po tkanině.

Pětka a jednička. Šest. Musel ještě udělat bod. Pozvedl kostky, promlouval k nim, mumlal to starodávné zaříkávání, které přinášelo štěstí, a hodil znovu.

Trvalo ještě pět pokusů, než udělal šest.

Hlasitě vydechl a po něm všichni, kteří se tísnili kolem, a hned se začal ozývat hovor. Chtěl skončit, pořádně si vydechnout, ale věděl, že nemůže. Tím, že vyhráli peníze, celá záležitost ještě neskončila — teď se s nimi museli dostat odtud. A dostat se tak, aby to vypadalo normálně.

Právě kolem procházel číšník, nesl podnos s nápoji. Jason ho zastavil a vsunul mu do kapsy stokreditovou bankovku.

„Pití je na můj účet,” oznámil hlasitě, když bral podnos číšníkovi z rukou. Gratulanti si rychle rozebrali naplněné sklenice a Jason naskládal na podnos žetony. Těch bylo víc, než se na podnos vešlo, ale v té chvíli se objevil Kerk s druhým podnosem.

„Když dovolíte, pane, rád vám pomohu.”

Jason na něho pohlédl a se smíchem vyslovil dovolení. Až nyní si mohl Kerka v kasinu pořádně prohlédnout. Kerk měl na sobě volné, purpurové večerní pyžamo, které zakrývalo něco, co muselo být falešné břicho. Rukávy měl dlouhé a vyboulené, a proto vzbuzoval dojem spíše zavalitého než svalnatého člověka. Přestrojení to bylo jednoduché, ale účinné.

Obklopeni hloučkem vzrušených návštěvníků kasina, nesli opatrně plné podnosy a razili si cestu k pokladní přepážce. Tam už čekal samotný ředitel a strojeně, nevesele se usmíval. Ale i ten úsměv ztratil, když si přepočítal žetony.

„Budete muset přijít zítra,” řekl. „Takovou hotovost nemáme bohužel k dispozici.”

„Co je to za blbost,” vykřikl Kerk, „že se snažíte vykroutit a nezaplatit mu? Moje peníze jste si docela klidně vzali, když jsem prohrál — to platí i obráceně!”

Přihlížející zvědavci, které vždy těší, když jsou svědky toho, že herna je na lopatkách, přizvukovali nezřetelnými hlasy.

Jason pronesl hlasitě, aby celou záležitost ukončil.

„Mějte rozum. Dejte mi v hotovosti tolik, kolik máte, a na zbytek se spokojím s šekem.”

Nebylo vyhnutí. Za pozorné asistence shromážděného zástupu naplnil ředitel obálku bankovkami a vypsal šek. Jason šek letmo zkontroloval a dal si jej do náprsní tašky. Obálku zasunul pod rameno a vydal se s Kerkem před sebou směrem k východu.

V hlavní hale se to obešlo bez problémů, protože zde bylo hodně lidí, ale když dorazili k bočními vchodu, objevili se dva muži a zatarasili jim cestu.

„Jen na okamžik,” začal jeden z nich, ale větu nedokončil. Kerk do nich vrazil, aniž zpomalil, a oni odlétli jako kuželky. Když se Kerk a Jason dostali z budovy, téměř běželi.

„Na parkoviště!” nařídil Kerk. „Mám tam auto.”

Když odbočili za roh, vyřítilo se na ně auto. Dříve, než mohl Jason vytáhnout pistoli z pouzdra, Kerk ho předběhl, pozvedl ruku a velká, šeredná pistole mu protrhla rukáv převleku a skočila do dlaně. Jediným výstřelem zabil řidiče, auto prudce změnilo směr a narazilo do zdi. Další dva muži z auta přišli o život, když se soukali ze dveří — pistole jim vypadly z rukou.