První planeta smrti

Seděl tam, mechanicky sázel nevelké obnosy, zatímco kostky putovaly kolem stolu, a myslel na svou výjimečnost. Je zajímavé, že po všech těch letech bádání se toho o faktoru psí moc neví. Člověk si tuto schopnost může trochu natrénovat a zlepšit si ji — ale to je vše.

Dnes večer se v tomto směru cítil obzvl᚝ silný, věděl, že ty peníze v kapse mu dávají to navíc, co mu někdy pomohlo prorazit. S očima zpola zavřenýma zvedl kostky — a v duchu se mazlil s obrazcem z vyhloubených bodů. Pak prudce vypustil kostky z ruky a soustředil se na sedmičku.

Sedmička padla.

Tak silně to necítil již léta. To způsobila neživá váha miliónů kreditů. Okolní svět měl ostré a jasné tvary a on měl kostky zcela pod kontrolou. Na desetinu kreditu věděl, kolik mají ostatní hráči ve svých peněženkách, a dokonce vnímal, jaké karty v rukou drží hráči za ním.

Pomalu, obezřetně zvyšoval sázky.

Na kostky nemusel vynakládat žádné úsilí, ty se pohybovaly a zastavovaly jako cvičení psi. Jason nespěchal, soustředil se na psychologii hráčů a krupiéra. Trvalo téměř dvě hodiny, než rozmnožil svoje žetony na stole na sedm set tisíc kreditů. Pak postřehl, že krupiér dává smluvené znamení, že je zde někdo, kdo hodně vyhrává. Počkal, dokud se nedbalým krokem nepřiblížil přísně vyhlížející muž, aby sledoval hru, pak dýchl na kostky, vsadil vše, co měl před sebou na stole — a jediným hodem všechno prohrál. Přísný dozorčí kasina se radostně usmál, krupiér si oddechl — a Jason koutkem oka zahlédl, že Kerk znachověl.

Potil se, byl pobledlý a ruce se mu přiměřeně chvěly, když rozepínal sako a vytahoval jednu z obálek s novými bankovkami. Prstem zlomil peče a na stůl pohodil dvě bankovky.

„Mohli bychom si zahrát bez omezení?” zeptal se. „Rád bych… vyhrál něco z toho, o co jsem přišel.”

Nyní měl krupiér s úsměvem problémy, pohlédl na dozorčího herny, který rychle kývl na souhlas. Narazili na bláhového důvěřivce a hodlali ho oškubat. Důvěřivce, který hrál celý večer s tím, co měl v peněžence, a teď se vloupal do zapečetěné obálky, aby se pokusil dostat zpátky to, co prohrál. A do objemné obálky, a zřejmě mu ty peníze nepatřily. Ale to herně bylo celkem jedno, pro ně to byly peníze jako každé jiné. Hra tedy pokračovala bez omezení a na straně kasina zavládla příjemná pohoda.

To bylo přesně to, co Jason chtěl. Potřeboval proniknout do nich co nejhlouběji, dříve než si někdo uvědomí, že by mohli přece jenom prohrát. Začne se hrát kdo z koho a on chtěl čekat tak dlouho, jak jen to bude možné. Vyhrát hladce nebude jednoduché — a jeho schopnost psí by mohla zmizet stejně rychle, jak se dostavila. To se mu již stalo.

Nyní hrál proti herně sám, další dva hráči zřejmě dělali volavky, a kolem se tlačil velký počet zvědavců. Nejdříve něco málo prohrál a vyhrál, pak udělal vítěznou sérii na první hod — a hromádky zlatých žetonů před ním narůstaly. Odhadoval, že je v nich téměř miliarda. Kostky stále padaly tak, jak chtěl, i když vynaložené úsilí ho stálo spoustu potu. Vsadil všechno, co měl, a sáhl po kostkách. Ale krupiér byl rychlejší a shrábl je k sobě.

„Herna požaduje nové kostky,” oznámil krupiér neutrálním hlasem.

Jason se narovnal a promnul si dlaně, byl rád, že si může na chvilku vydechnout. Ve snaze přerušit jeho vítěznou sérii měnil krupiér kostky už potřetí. Měl na to právo. Přísně vyhlížející dozorčí herny otevřel příruční tašku a vytáhl bez vybírání jeden pár, stáhl z něho plastový obal a kostky hodil po celé délce stolu k Jasonovi. Padla vítězná sedmička a Jason se usmál.

Když však kostky zvedl, jeho úsměv se zvolna vytratil. Kostky byly průsvitné, perfektně provedené, na všech stranách rovnoměrně vyvážené — a falešné.

Na pěti stranách každé krychle byly tečky vybarveny pigmentem ze sloučeniny nějakého těžkého kovu, pravděpodobně olova. Na šesté straně byla sloučenina trojmocného železa. Kostky by se kutálely nahodile, dokud by nenarazily na magnetické pole — a to znamenalo, že celý povrch stolu se dal magnetizovat. Ten rozdíl by neměl naději zpozorovat, kdyby se na kostky nesoustředil svou výjimečnou schopností. Ale co teď udělat?

Zatímco kostkami třepal, rychle se rozhlédl kolem stolu — a našel, co potřeboval. Popelník opatřený na spodní straně magnetem, který jej přidržoval ke kovovému okraji stolu. Přestal kostkami třepat a pátravě se na popelník zahleděl, pak se natáhl a prudce jej uchopil a spodní stranou spustil k ruce.

Když popelník zvedal, ze všech stran se ozvalo současné vydechnutí. Kostky se k němu zespodu přilepily, visely na něm. A ukazovaly dvě šestky.

„Tomu říkáte poctivá hra?” zeptal se.