První planeta smrti

„…vykliďte první poschodí, kyselinové bomby nemohou zasahovat!”

„Jestliže vydržíme, budeme odříznuti, ale na západním křídle je za námi klín. Žádáme podporu.”

„NEBLBNI — JE TO ZBYTEČNÉ!”

„…a napalmové zásobníky jsou skoro prázdné. Co máme dělat?”

„Náklaďák tam ještě je, dostaňte se s ním ke skladišti, tam najdete nové…”

Ze změti rozhovorů pouze dva poslední útržky dávaly nějaký smysl. Už když vcházel do této budovy, si Jason povšiml informačních tabulí — první dvě patra pod ním byla vyplněna vojenskými zásobami. Zde se pro něho naskytla šance, jak se zapojit do akce.

Jen sedět a dívat se mu bylo proti srsti, zejména když šlo o zoufalý tísňový stav. Nepřeceňoval se, ale byl přesvědčen, že se vždy najde uplatnění pro další pistoli.

Ve chvíli, kdy se dovlekl do přízemí, před nakládací rampou prudce zabrzdilo nákladní turboauto. Dva Pyrrané vyvalovali sudy s napalmem, lehkomyslně přitom pohrdali nebezpečím, které jim hrozilo. Jason se neodvážil vmísit do toho víru kutálejícího se kovu, ale zjistil, že může být užitečný, když bude přivalované sudy dostrkávat na jejich místo na korbě. Pyrrané přijali jeho pomoc beze slova.

Manipulovat s olověnými sudy v prostředí silné gravitace bylo namáhavé a vyčerpávající. Zanedlouho pracoval Jason jen podle hmatu, tepající krev mu vháněla do očí rudou mlhu. To, že nakládání skončilo, si uvědomil, až když auto náhle poskočilo vpřed a trhnutí ho srazilo na podlahu. Ležel na ní a ztěžka oddychoval. Řidič hnal těžký náklaďák v nejvyšších obrátkách vpřed a Jason bezmocně nadskakoval na podlaze sem a tam. Viděl už docela dobře, ale dosud lapal po dechu, když auto zastavilo u bitevní čáry.

To, co Jason spatřil, mu připadalo jako výjev neuvěřitelného zmatku. Palba z pušek a pistolí, plameny, na všech stranách pobíhající muži a ženy. Sudy s napalmem vyložili bez jeho přispění, pak náklaďák zmizel, aby dovezl další. Jason se opřel o stěnu zpola zbořené budovy, chtěl se zorientovat, ale marně. Zdálo se, že je zde značné množství menších zvířat — zabil dvě, která na něho zaútočila. Ale jinak nedokázal zjistit, proč se bojuje.

Nedaleko něho se potácivě zvedl nějaký Pyrran. Opálenou tvář měl pobledlou vyčerpáním a bolestí, pravá ruka, zvlhlá krvácením z obnaženého masa, mu ochable visela po boku. Jeho ránu pokrývala čerstvě nanesená vrstva hojivé pěny. Pistoli, na níž se houpal zbytek ovládacího lanka, držel v levé ruce. Jason si myslel, že ten člověk hledá lékařské ošetření. V tom se však velmi mýlil.

Pyrran sevřel pistoli mezi zuby, zdravou rukou uchopil sud s napalmem a překulil jej na bok. Pak opět vzal pistoli do ruky a začal koulet sud nohama. Šlo mu to pomalu a těžkopádně, ale dosud bojoval.

Jason se prodral spěchajícím houfem lidí a sklonil se k sudu. „Počkej, já ho odkutálím,” nabídl se. „Ty nás oba můžeš krýt.”

Pyrran si hřbetem ruky vytřel z očí pot a zamžikal na Jasona. Zřejmě Jasona poznal. Když se usmál, nebyla v té grimase z bolesti ani stopa veselí. „Tak zaber. Střílet ještě můžu. Dva poloviční chlapi — snad vydáme za jednoho celého.” Jason zabral s takovým úsilím, že urážku ani nepostřehl.

Exploze vyrvala před nimi vozovku a vyhloubila v ní kráter s nerovnými okraji. Do kráteru skočili dva Pyrrané a lopatami ho dále hloubili, zdánlivě nesmyslně. Právě když tam Jason a jeho zraněný společník sud dokouleli, oba kopáči z kráteru vyskočili a začali do něho střílet. Jeden z kopáčů se otočil — byla to dívka, sotva třináctiletá.

„Bohudík!” vydechla. „Dotáhli napalm! Jedna z těch novejch strašností proniká do prostoru 13, právě jsme ji odhalili.” Ještě když hovořila, otočila sud, odkopla pohotovostní uzávěr a začala vylévat gelovitý obsah sudu do kráteru. Když polovina napalmu vytekla, kopnutím poslala do kráteru i sud. Její společník vytáhl z opasku světlici, zapálil ji a hodil za sudem.

„Rychle zpátky! Horko nemají rádi!” zvolal.

To bylo řečeno velice střízlivě. Napalm vzplanul, k obloze vyšlehly jazyky plamenů a s nimi vířící mastný dým. Země se Jasonovi pod nohama zachvěla a posunula. Uprostřed plamenů se začalo svíjet něco černého a dlouhého, co se pak vyklenulo k obloze nad jejich hlavy — i v zajetí sžíravých plamenů se nepřirozeně, trhavě pohybovalo. Ta věc byla obrovská, průměr měla nejméně dva metry — délka se nedala odhadnout. Plameny ji nezadržely, jen popudily.

O její délce si Jason učinil určitou představu, až když ulice popraskala a zbortila se v délce asi padesáti metrů na všechny strany od kráteru. Ze země se v obrovských smyčkách začaly vynořovat její části. Jason střílel z pistole, stejně jako ostatní, ale střelba neměla žádný viditelný účinek. Objevovalo se stále více lidí vyzbrojených nejrůznějšími zbraněmi. Nejúčinnější byly zřejmě plamenomety a granáty.

„Opuste prostor, budeme ho saturovat! Stáhněte se!”