Návrat z hvězd

Z Lemových knih především vyplývá, že jsou dílem socialistického humanisty, člověka zaujatého výhledy komunistického lidstva. Zrušení třídních protikladů se všemi hrůzami, které z nich dosud pramení, od vykořisťování až po zničující války, uvolní ohromné síly tvořivé lidské energie. Lem si přitom od své prvotiny uvědomuje, jakou roli v tom sehraje rozvoj nejnovějších vědeckých oborů, které už dnes přispěly k tomu, že současná vědeckotechnická revoluce změnila za desetiletí tvář světa převratněji než dřívější vědecký a technický pokrok mnoha staletí. Teď nám to připadá sotva uvěřitelné, ale není tomu tak dávno, co někteří dogmatikové v našem táboře označovali například kybernetiku za buržoazní pavědu. A jako jsme šťastni, že vědci, kteří připravovali triumfy sovětské kosmonautiky, smýšleli jinak, můžeme být rádi, že jinak smýšlel i autor, který třeba už v názvu svých Astronautů pomáhal popularizovat pojem, jenž v době vzniku knihy nebyl zdaleka tak běžný jako dnes.

Za druhé je z Lemový tvorby zřejmé, že ačkoli podstatou svého myšlení a vidění stojí na jiném stanovisku než většina současných autorů science fiction západní, hlavně americké, Lem jejich práci dobře zná. Napsal o ní dokonce studii, ke které přečetl sedmnáct tisíc stránek textů, a ostře v ní kritizuje nechuť, strach i neschopnost mnohých západních autorů domyslit společenské problémy budoucnosti, nemluvě ani o vychloubačně nadřazeném tónu nebo o nenávistném protipokrokovém běsnění leckterých dalších. Zároveň si však Lem některých rysů západní science fiction váží a v nejedné práci se jí zjevně přibližuje právě tím volným rozletem imaginace, o němž byla výše řeč.

Ve vývoji od Astronautů k Návratu z hvězd je patrný určitý přesun těžiště. První román o výpravě na Venuši, jejíž civilizace byla kdysi zničena atomovou válkou, při vší vynalézavosti zdůrazňoval spíš fantazii technickou a v podání myšlenky nebyl prost didaktického tónu, kterým se obracel spíš k dorůstající mládeži než k dospělým lidem. V následujícím románu K mrakům Magellanovým se prolíná motiv dálné kosmické výpravy s daleko ucelenějším už obrazem budoucí komunistické společnosti, roste důraz na lidská dramata průzkumníků vesmíru. V Návratu z hvězd ten přízvuk ještě zesiluje. A nejde tu už jenom o srážku člověka s neznámými silami a nebezpečím, ve kterém je třeba osvědčit zvláštní hodnoty morální, statečnost, odhodlanost a vytrvalost. To všechno má sice v nejnovějším Lemově románu svou důležitost, hlavní dramatické napětí však vzniká mezi navrátilci z kosmické výpravy a světem podstatně jiným, než jaký opustili. A pod tím tkví základní protiklad toho budoucího světa, protiklad, který autor nejstručněji charakterizuje větou, že v lidském počínání není nikdy dobro bez zla.

Nejde tedy už o představu víceméně přímočarého vývoje ke společnosti čím dál lepší, čím dál dokonalejší, vývoje, jenž překonává pouze pozůstatky starých lidských slabostí a řeší pouze problémy vyplývající z dobývání nových oblastí přírody. Jde o hlubší představu vývoje, který směřuje vpřed toliko řešením nových a nových rozporů, jež v jeho průběhu vyvstávají — jako je zde základní rozpor „betrizované“ společnosti, která zároveň s mnoha špatnými stránkami ztrácí i žíznivou objevitelskou touhu.

Tenhle problém vývoje, jenž si sám vytváří vlastní nové rozpory a konflikty, zaujal Lema víc než rozvádění některých vědeckotechnických nebo i sociologických detailů. Nevykládá nám, jak mohla Breggova výprava za 10 let biologického času v raketě a za 127 let času pozemského urazit dráhu dvaceti světelných let kosmem. Nebo klidně ponechává společnosti, která dokázala tento div a Bregga do kosmu vyslala, některé rysy naší současnosti včetně maličkostí tak banálních, jako je placení zpropitného.