Návrat z hvězd

Když jsem viděl, že se mě nebojí, jedl jsem sníh dál. Nakláněl hlavičku, upřeně mě pozoroval černými perličkami očí; najednou, jako by se na mne dosyta vynadíval, rozepjal křídla a ulétl. A já, opřen o drsnou stěnu balvanu, schoulený, s rukama ozáblýma od sněhu, očekával jsem úsvit. A celá noc se vracela v prudkých, nedokončených zkratkách: Thurber, jeho slova, mlčení mezi mnou a Olafem, podívaná na město, kalichové paláce, jejich plamenná křídla, barvy převládající v některých podlažích, má trochu snová rozmluva s ptákem v průsmyku, i to, jak lačně jsem jedl sníh — ale všechny tyto obrazy, jak to často bývá ve snu, byly a zároveň nebyly skutečné. Byly připomínkou i útěkem před tím, čeho jsem se neodvážil dotknout, neboť po celou tu dobu jsem se pokoušel najít v sobě souhlas s tím, s čím jsem se nemohl smířit. To však bylo předtím, právě jako sen. Nyní, již střízlivý a bdělý, očekával jsem příchod dne. Ve vzduchu téměř stříbřitém od šera, tváří v tvář zvolna se vynořujícím přísným skalním stěnám, úžlabinám, suťoviskům, které vystupovaly z noci, jako mlčelivý důkaz pravdivosti návratu, poprvé sám, avšak nikoli cizí na Zemi, již poddán jí a jejím zákonům, mohl jsem — aniž jsem se bouřil nebo litoval — myslit na ty, kdo poletí pro zlaté rouno hvězd.

Ledovce na vrcholku zaplály zlatem a bělostí. Štít, mohutný a odvěký, tyčil se nad údolím zaplaveným fialovými stíny. A já, aniž jsem zavřel oči plné slz, jež lámaly jeho světlo, pozvolna jsem vstal a začal sestupovat po kamenitém svahu k jihu, kde byl můj domov.

Zakopané — Krakov 1960

Doslov

Pojem science fiction není dnes už třeba nijak zvlášť vysvětlovat. Je snad možno podotknout, že se vyslovuje sájens fikšn, že první slovo znamená v angličtině vědu a druhé označuje jakékoli literární dílo, které nemá ráz věcně dokumentární, nýbrž je spisovatelovým výmyslem. Jinak je každému zřejmé, že obě slova dohromady označují vědeckofantastické vyprávění, román či povídku, nejčastěji takové, které přejímá budoucnost.

Angličtina tak obohatila češtinu o výraz, jenž se zanedlouho objeví ve slovnících. My ovšem můžeme zalistovat v současném slovníku anglickém a přesvědčit se, že obohacování je vzájemné. Pod heslem robot — což je zajisté jeden z klíčových výrazů moderní vědy i fantastiky — se tu dočteme, že je odvozeno z českých slov robotník a robota, a na prvním místě z několika definic jeho významu stojí: mechanická, člověku podobná bytost ze hry Karla Čapka R.U.R…

Už z téhle narážky na jméno slavného českého spisovatele je patrno, že literární žánr současné science fiction není tak docela anglosaskou záležitostí, jak by se mohlo zdát z toho, že právě anglické označení se mezinárodně ujalo. Je však pravda, že zejména ve Spojených státech došla science fiction za několik posledních desetiletí nejmasovějšího rozšíření. Na hrstku vynikajících autorů v tomhle oboru tu ovšem připadají stovky pisálků i tuny podprůměrných výplodů, včetně těch nejrozšířenějších obrázkových seriálů, ve kterých američtí supermani drtí v kosmickém prostoru rasově méněcenné Asiaty, komunisty a jiné povstalce proti dolarovému pánbíčkovi. Tahleta pramálo vědecká fikce americké nadřazenosti dostala jaksepatří studenou sprchu, když se v reálném životě ujali prvenství sovětské sputniky, luniky i sovětští živí kosmonauti.

Ponechme však stranou podliterární brak, který v americké produkci převládá a diskredituje dobré jméno science fiction. Přejděme i tu okolnost, že dokonce serióznější američtí autoři — až na vzácné výjimky — mají při všem bohatství fantazie velice málo představivosti, pokud jde o uspořádání společenských vztahů v příštím světě. Promítají do hvězdných prostorů a vzdálených tisíciletí obraz své současnosti, určované soukromým vlastnictvím výrobních prostředků, dolarovou koupí a prodejem, konkurenčním bojem nevybíravých byznysmenů i válečnými přípravami. Jen v nejlepších případech to činí s přízvukem kritickým, ironickým nebo varovným jako třeba náš známý Ray Bradbury.