Návrat z hvězd

Odešel jsem. Tak i počítání času se změnilo. Metalické látky dámských šatů doutnaly rychlými plaménky, zasaženy světlem obrovských písmen, která se pohybovala nad mořem hlav jako řady hořících provazolezců. Šel jsem, nevěda o tom, a něco v mém nitru stále opakovalo „tak i ten čas se změnil“. To mi dodalo. Oči jsem měl otevřené, ale neviděl jsem nic. Toužil jsem pouze po jednom — odejít odtud, vyváznout z tohoto pekelného nádraží, octnout se pod širým nebem, na volném prostranství, uvidět hvězdy, pocítit vítr.

Zvábila mě dlouhá alej světel; v prosvětlujícím se kameni stropů něco psalo — litery rýsoval ostrý plamének uvězněný v alabastru: TELETRANS TELEPORT TELETHON. Dveřmi s gotickým obloukem (ale byl to jakýsi oblouk neskutečný, vyvrácený ze základů, něco jako negativ raketové špičky) jsem prošel do sálu zaplaveného zamrzlým zlatým požárem; ve výklencích stěn stály stovky kabin. Lidé do nich vbíhali, chvatně je opouštěli, rozhazovali po podlaze potrhané proužky, ne pásky telegrafu, bylo to něco jiného, s vytlačenými bublinkami; ostatní po těch cárech šlapali. Chtěl jsem odejít, omylem jsem vstoupil do tmavého vnitřku, než jsem postačil couvnout, něco zabřinklo; záblesk jako fotografický fleš, ze štěrbiny vroubené kovem, jako ze schránky na dopisy, vyklouzl napůl složený aršík lesklého papíru. Uchopil jsem jej, otevřel, vyklonila se z něho lidská hlava. Dívala se na mne přimhouřenýma očima, měla pootevřená, lehce zkřivená ústa a tenké rty. To jsem byl já! Složil jsem ten papír napůl a plastický přízrak zmizel. Pootevřel jsem pomalu okraje, nic, ještě trochu, znovu se objevila, jako by vyskočila odnikud, hlava s nepříliš inteligentním výrazem, odťatá od trupu a vznášející se nad kouskem papíru. Chvíli jsem se díval na svou tvář. Co to bylo? Trojrozměrná fotografie? Strčil jsem papír do kapsy a odešel. Vypadalo to, jako by na hlavu davu spadalo zlaté peklo. Strop z ohnivého magmatu, neskutečného, ale sálajícího opravdovým požárem, ale nikdo se na to nedíval, uspěchaní lidé přebíhali z jedné kabiny do druhé, v pozadí poskakovala zelená písmena, sloupce čísel běžely dolů po úzkých obrazovkách; jiné kabiny s roletami místo dveří, které bleskurychle vylétly vzhůru, když se někdo přiblížil. Konečně jsem našel východ.

Chodba, vlnovka, s klesající podlahou, jako někde v divadle. Ze stěn vykvétaly stylizované mušle, nahoře pádila slova INFOR INFOR INFOR bez konce. Infor jsem poprvé uviděl na Luně a pokládal jsem ho za umělý květ. Přiblížil jsem tvář k modrozelenému kalichu, který okamžitě, dříve než jsem otevřel ústa, ztuhl v očekávání.

„Kudy se dostanu ven?“ zeptal jsem se málo inteligentně.

„Kam?“ odpověděl okamžitě teplý alt.

„Do města.“

„Do které čtvrti?“

„To je jedno.“

„Na které podlaží?“

„To je jedno. Chci opustit nádraží!“

„Meridional, rasty: sto šest, sto sedmnáct, nula osm, nula dva. Tridukt: podlaží AF, AG, AC, okružní podlaží mitů: dvanáct a šestnáct, podlaží nadir vede všemi jižními směry. Ústřední podlaží gliderů: červené lokální, bílé dálkové A, B a W. Podlaží ulderů: přímé, všechny eskaly od třetího výš…“ recitoval zpěvný ženský hlas.

Měl jsem chuť vytrhnout ze stěny ten mikrofon, který se tak starostlivě nakláněl k mé tváři. Odešel jsem. „Idiot! Idiot!“ vířilo ve mně s každým krokem. EX EX EX EX opakoval citrónově žlutý, mlhou zahalený nápis, který se sunul vzhůru. Není to třeba exit? Východ?