Návrat z hvězd

Bylo jako všechny noční oblohy promítnuté naplocho. Až po obzor z rozzářené mlhy — barevné galaxie náměstí, hvězdokupy spirálních světel, záře chvějící se nad mrakodrapy, ulice: plazivý hadí pohyb světelných korálků, a nad tím, ve vertikálním víření neonů, vodotrysky a blesky, kruhy, rakety i láhve z ohně, rudé májíčky signálních světel na hrotech věží, okamžik trvající slunce i krvotoky reklam v mechanicky dravém pohybu. Stál jsem, díval se a slyšel za sebou rytmický dusot tisíců nohou. Vtom město zmizelo a objevila se obrovská, třímetrová tvář:

„V rámci cyklu Pohlednice z dávných velkoměst, vysílali jsme právě montáž žurnálů ze sedmdesátých let. Následuje přenos Transtelu ze studia kosmolitů…“

Div jsem neutekl. Nebylo to okno, ale jakýsi televizor. Přidával jsem do kroku. Trochu jsem se zpotil.

Dolů. Rychleji. Zlaté čtverce světel. Uvnitř davy, pěna na sklenicích, tekutina téměř černá, ne však pivo, neboť jedovatě zeleně opalizovala; a mladí lidé, chlapci a dívky, objímající se, po šesti osmi, a uzavírající celou šířku ulice. Kráčeli ke mně, museli uvolňovat ruce, aby mě nechali projít. Trhlo to se mnou. Sám nevím, kdy jsem vkročil na pohyblivý chodník. Docela blízko se mihly kolem užaslé oči. Hezké snědé děvče v něčem, co se na něm třpytilo jako nafosforizovaný kov. Látka dívku obepínala. Byla jako nahá. Tváře bílé, žluté, několik urostlých černochů, ale já jsem byl stále nejvyšší. Rozestupovali se přede mnou. Nahoře, za konvexními skly pádily rozmazané stíny, hrály neviditelné orchestry, a tady pokračovala podivná promenáda v temných uličkách — bezhlavé postavy žen: chmýří halící jejich ramena svítilo, takže bylo vidět pouze šíje, vyrůstající z něho jako podivuhodné bílé stvoly, a rozptýlená záře vycházela z vlasů — byl to svítivý pudr? Úzký průchod mě zavedl před řadu groteskních pohyblivých, ba dokonce roztančených soch: jakási široká, po stranách zvýšená ulice hlaholila zábavou, smíchem. Co připadalo těm lidem tak směšné? Ty sochy?

Obrovské postavy v kuželích reflektorů, které vrhaly světlo rubínové, medové, husté jako sirup, s překvapivou koncentrací barvy. Mhouřil jsem oči, propadal se. Srázná, brčálově zelená pasáž. Křehké, pitoreskní pavilónky, pagody, do nichž se chodilo po můstcích, rozklenutých nad zrcadlovitou tekutinou. Plno drobných místností, vůně smažení, ostrá, dráždivá, řady plynových plaménků za okny, cinkot skla, opakující se kovové, nepochopitelné zvuky. Dav, který mě sem vnesl, se srazil s jiným, pak se udělalo volněji, všichni nasedali do vagónu otevřeného ze všech stran, ne, byl jenom průhledný, jako odlitý ze skla. Dokonce i sedadla byla nějaká skleněná, i když měkká. Ani jsem nevěděl, jak jsem se tam octl — jeli jsme. Vagón uháněl, lidé překřikovali megafon, který opakoval:

„Patro Meridional, patro Meridional, styk Spiro, Atale, Blekk, Frosom.“

Celý vagón, probodávaný pruhy světel, jako by tál. Přes stěny pronikaly pásy plamenů a barev, parabolické oblouky, bílé peróny.

„Forteran, styk Galee, styk vnějších rastů, Makra“ blábolil megafon.

Vagón zastavil a vyřítil se dál. Objevil jsem překvapivou věc: člověk necítil brždění ani zrychlení, jako by byla odstraněna setrvačnost. Jak to bylo možné? Ověřil jsem si to tak, že jsem lehce pokrčil nohy v kolenou na třech následujících zastávkách. V zatáčkách také nic. Lidé vystupovali, vcházeli, na přední plošině stála žena se psem, jaktěživ jsem takového neviděl. Byl obrovský, zvlášť ohavný, s hlavou jako koule; v jeho ořechových klidných očích se odrážely zmenšené girlandy světel řítících se zpět.

RAMBRENT RAMBRENT. Zaplápolaly bílé a namodralé trubice zářivek, schody z krystalické záře, černá průčelí, světlo pomalu kamenělo, vagón stál. Vystoupil jsem a zhrozil se. Nad amfiteatrálně vkleslou plošinou stanice se klenula mnohapatrová, známá konstrukce. Byl jsem stále na nádraží, na jiném místě téže gigantické haly, nafouknuté bílými křídly ploch. Zamířil jsem k okraji té geometricky přesné prohlubně — vagón již odjel — a zažil jsem další otřes. Nebyl jsem dole, jak se mi zdálo, ale byl jsem vlastně ve výši asi tak čtyřiceti pater nad stužkami chodníků viditelných na dně propasti, nad stříbrnými slojemi perónů dále se rovnoměrně pohybujících. Vjížděla mezi ně dlouhá tichá tělesa a lidé z nich vycházeli řadami příklopů — dveří, jako by ty obludy, ty chromované ryby, kladly v pravidelných vzdálenostech hrozny černých a barevných jiker. Nad vším tím, v pozadí, skrze opar vzdálenosti, jsem viděl zlatá slova, pohybující se jako po neviditelném laně:

GLENIANA ROON, KTERÁ SE DNES VRACÍ, SKLÁDÁ V ORATORIU HOLD PAMÁTCE RAPPERA KERXE POLYTRA NAHRÁVKOU MIMORFICKÉHO REÁLU. ZPRAVODAJSTVÍ TERMINÁL OZNAMUJE: DNES V AMMONLEE PŘIMĚL PETITFARGUE PRVNÍ ENZON K SYSTOLIZAO HLAS SVĚTOZNÁMÉHO GRAVISTIKA VYSÍLÁME DNES O 27. HODINĚ. ARRAKER MÁ PŘEVAHU. ARRAKER MÁ PŘEVAHU, ARRAKER OPAKOVAL SVŮJ ÚSPĚCH JAKO PRVNÍ OBLITEROVEC TÉTO SEZÓNY NA TRANSVAALSKÉM STADIÓNU.