Mlhoviny v Andromedě

Osvědčený hvězdolet se lehce odpoutal od Tritona a vznesl se gigantickým obloukem, kolmým k rovině ekliptiky. Přímo k Zemi letět nemohl, neboť žádná raketa by neušla zkáze v širokém pásmu meteorů a asteroidů. Byly to úlomky z rozbitého Faetona, planety, která kdysi obíhala mezi Marsem a Jupitere, a rozpadla se vlivem přitažlivosti obra sluneční soustavy. Erg Noor přidával rychlost. Nehodlal vézt hrdiny na Zem stanovených dvaasedmdesát dnů, rozhodl se, že využije ohromné síly hvězdoletu a při minimální spotřebě anamezonu doletí na Zem za padesát hodin.

Prostorem k hvězdoletu pronikaly přenosy ze Země, planeta zdravila vítěze nad tmou železné hvězdy a ledovým Plutem. Hudební skladatelé komponovali na počest Tantry i Amatu romance a symfonie.

Vesmír hřměl vítěznými melodiemi. Stanice na Marsu, Venuši a na asteroidech volaly raketu a připojovaly své akordy k společnému chóru na oslavu hrdinů.

„Tantra, Tantra“ — zazněl konečně hlas ze stanoviště Rady — „přistane na El Chomre!“

A hvězdolet se řítil prosluněnou zemskou atmosférou k severní Africe, kde místo bývalé pouště stálo ústřední kosmické letiště.

KAPITOLA 7. Symfonie f-moll v barevné tónině 0,475 mí

Široká veranda, obrácená na jih k moři, měla stěny z průzračné plastické hmoty. Bledé stropní osvětlení nekonkurovalo měsíční záři, ale doplňovalo ji a propůjčovalo stínům měkčí tóny. Na verandě se shromáždili skoro všichni členové mořské expedice. Jenom nejmladší pracovníci dováděli v moři. Přišel i malíř Kart San se svou krásnou modelkou. Náčelník expedice Frit Don, potřásaje dlouhými světlými kadeřemi, vyprávěl o prohlídce koně, kterého objevila Miiko. Aby se zjistila přetlaková váha, bylo třeba vědět, z jakého materiálu je socha. Výsledky byly překvapující. Pod horní slitinovou vrstvou se objevilo čisté zlato. Kdyby byl ten kůň litý, dosáhla by jeho váha čtyř set tun. Aby se takový kolos mohl vyzvednout, bylo zapotřebí ohromných lodí se zvláštním zařízením.

Na otázky, jak lze vysvětlit tak nesmyslné upotřebení cenného kovu, jeden z nejstarších pracovníků výpravy si vzpomněl na legendu z historických archívů o ztrátě zlatého pokladu kterési země. Tenkrát bylo ještě zlato ekvivalentem hodnoty práce. Zločinní vládcové, kteří týrali a ožebračovali lid, uprchli ze země. Tehdy se národy nemohly svobodně stýkat, mezi jednotlivými státy byly tak zvané hranice. Ale dřív než zločinci zmizeli, sebrali celý poklad a odlili z něho sochu koně, kterou postavili na nejživější náměstí hlavního města ve státě. Nikomu se nepodařilo zlato najít. Historik vyslovil domněnku, že tenkrát nikoho ani nenapadlo, jaký kov se skrývá pod vrstvou levné slitiny.

Vyprávění všechny vzrušilo. Nález ohromného množství zlata byl pro lidstvo skvělým darem. I když těžký žlutý kov nebyl už dávno symbolem hodnoty, zůstával důležitým materiálem pro elektrické přístroje, léčebné preparáty, a zvláště pro výrobu anamezonu.

V rohu verandy utvořili kroužek Veda Kong, Dar Veter, malíř, Čara Nandi a Evda Nal. Vedle se ostýchavě posadil Ren Boz, který se předtím marně snažil najít Mvena Mase.

„Měl jste pravdu, když jste tvrdil, že umělec, a vlastně umění vůbec, zaostává za překotným rozvojem vědy a techniky,“ pravil Dar Veter.

„Nepochopil jste mne,“ namítal Kart San. „Umění už napravilo své omyly a pochopilo svou povinnost k lidstvu. Upustilo od skličujících monumentálních forem, přestalo zobrazovat nádheru a vznešenost, protože to je povrch. Rozvoj emocionální stránky člověka se stal nejzákladnější povinností umění, které jediné má sílu naladit lidskou psychu, připravit ji, aby chápala nejsložitější vjemy. Kdo by neznal čarovnou lehkost chápání, plynoucí z předběžného naladění, ať už hudbou, barvami či tvarem… A jak se uzavírá duše člověka, dobýváme-li ji hrubě a násilím. Vy, historikové, znáte lépe než ostatní, kolik příkoří zakusilo lidstvo v boji za rozvoj a výchovu emocionální stránky duševního života.“

„Jistý čas v dávné minulosti tíhlo lidstvo k abstraktním formám,“ poznamenala Veda Kong.

„Umění se upínalo k abstrakci, když napodobovalo rozum, který měl zjevné prvenství nad vším ostatním. Ale umění se nemůže projevovat abstraktně, kromě hudby, která zaujímá zvláštní místo a je svým způsobem také úplně konkrétní. To byla falešná cesta.“

„Kterou cestu tedy považujete za správnou?“

„Umění — podle mého mínění — je někdy odrazem boje a nejistot světa v lidských citech, jindy je ilustrací života, ale pod kontrolou všeobecné účelnosti. Takovou účelností je i krása, bez níž nevidím smysl a štěstí života. Jinak se umění zvrhne v nezávazné výmysly, zejména při nedostatečných znalostech života a historie.“

„Vždycky jsem si přál, aby umění na své cestě přemáhalo a měnilo svět, ne aby ho jen vnímalo,“ prohodil zamyšleně Dar Veter.

„Souhlasím,“ zvolal Kart San. „Ale s podmínkou, že jde o přeměnu nejen vnějšího, ale především vnitřního, emocionálního světa člověka. Jeho výchovy… s chápáním všech rozporů…“

Evda Nal položila na Darovu ruku svou pevnou, teplou dlaň.

„Jakého snu jste se dnes vzdal?“

„Až příliš velkého…“