Mlhoviny v Andromedě

Hvězdolet opakoval výzvy i tehdy, když k povrchu planety bylo jen třicet miliónů kilometrů a obludná rychlost Tantry se zpomalila na tři tisíce kilometrů za vteřinu. Službu měla Niza, ale bděli všichni členové posádky a v napjatém tichu seděli před obrazovkami v ústřední řídící kabině.

Niza zesilovala vysílání, vrhajíc kupředu svazky paprsků.

Konečně zahlédli nepatrnou zářící tečku satelita. Hvězdolet začal opisovat dráhu kolem planety, po spirále se k ní postupně přibližoval a vyrovnával svou rychlost s rychlostí družice. Pak jako by se Tantra i satelit spojily neviditelným lanem, a hvězdolet zůstal viset nad maličkou planetkou, která rychle ubíhala po své dráze. A náhle se před posádkou Tantry otevřela nezapomenutelná podívaná:

Ohromná plochá budova ze skla hořela v záblescích krvavého slunce. Přímo pod její střecho byla jakási veliká zasedací síň. V ní bylo vidět množství bytostí strnulých jako solné sloupy; nepodobaly se Pozemšťanům, ale byli to nesporně lidé. Astronom výpravy Pur Chiss, který byl v kosmu nováčkem, neboť těsně před odletem zastoupil zkušeného pracovníka, pln vzrušení znovu a znovu prohluboval ohnisko přístroje. Řady nejasně viditelných lidí pod sklem zůstávaly úplně nehybné. Pur Chiss ještě více zvětšil obraz. Objevilo se pódium lemované pulty přístrojů; na dlouhém stole seděl se zkříženýma nohama před posluchači člověk a zděšeným očima, v nichž se zračilo šílenství, zíral upřeně do dálky.

„Jsou mrtví, zmrzlí!“ vykřikl Erg Noor.

Hvězdolet visel dál nad satelitem Zirdy a čtrnáct párů očí se nemohlo odtrhnout od skleněného hrobu — ano, byl to opravdu hrob. Kolik roků zde sedí ty mrtvoly? Před sedmdesáti lety se planeta odmlčela, a připočteme-li šest roků, než z ní doletí paprsky na Zem — jsou to tři čtvrtiny století.

Všechny pohledy se obrátily k náčelníkovi. Bledý Erg Noor se pozorně díval na bledě žlutý opar atmosféry obklopující planetu. Jen matně skrze ni prosvítaly sotva znatelné čáry pohoří, občas prokmitl záblesk moří, ale nic nedávalo odpověď, pro kterou sem přijeli.

„Stanice je zničena a za sedmdesát pět let nebyla obnovena! To znamená, že planetu postihla katastrofa. Musíme se spustit níž, proniknout od atmosféry, a možná i přistát. Jste tu všichni. Ptám se, co o tom soudí Rada…“

S námitkami začal jen astronom Pur Chiss. Niza s nevolí pozorovala jeho velký orlí nos a nízko přisedlé, nehezké uši.

„Jestli na planetě došlo ke katastrofě, pak nemáme žádné vyhlídky, že získáme anamezon. Obletíme-li planetu nízko nad povrchem — neřku-li, že bychom přistáli — vyplýtváme značnou část ze zásob planetárního paliva. Kromě toho nevíme, co se přihodilo. Třeba na planetě působí silné záření, které nás všechny zahubí.“

Ostatní členové výpravy se připojili k náčelníkovi.

„Žádné záření na planetě nemůže vážně ohrozit raketu s kosmickou záštitou. Copak tu nejsme proto, abychom objasnili, co se stalo? Co odpoví Země Velikému Okruhu? Zjistit skutečnost ani zdaleka nestačí, musíme ji vysvětlit. Odpusťte mi ty školácké úvahy!“ zahovořil Erg Noor a obvyklý kovový přízvuk v jeho slovech cinkl výsměchem. „Těžko se můžeme vyhnout tomu, co je naší nejvlastnější povinností…“

„Teplota horních vrstev atmosféry je normální!“ radostně hlásila Niza.

Erg Noor se usmál a obezřetně, závit po závitu se spouštěl, zpomaluje zároveň spirálovou dráhu hvězdoletu. Zirda byla o trochu menší než Země a při oblétnutí v malé výšce nebylo třeba velké rychlosti. Astronomové a geolog porovnávali mapy planety s tím, co zaznamenaly přístroje Tantry. Pevniny si přesně zachovaly své dřívější obrysy, moře se poklidně blyštěla v rudém slunci. Svou podobu nezměnily ani horské hřebeny — jenom planeta mlčela.

Třicet pět hodin neopouštěli astronauti svá stanoviště v pozorovatelnách

Všechny údaje o složení atmosféry i záření rudého slunce přesně souhlasily s předešlými zprávami o této planetě. Erg Noor otevřel příručku o Zirdě a vyhledal sloupec, kde byly záznamy o její stratosféře. Ukázalo se, že ionizace je vyšší než obvykle. V Noorově hlavě začala dozrávat temná, zneklidňující domněnka.

Když letadlo opisovalo šestou otočku sestupné spirály, vystoupily zřetelně obrysy velkých měst. Ale ani teď nezachytily přijímače hvězdoletu žádný signál.

Niza Krit se dala vystřídat, aby něco pojedla a trochu si zdřímla. Zdálo se jí, že spala sotva několik minut. Hvězdolet neletěl nad noční polokoulí Zirdy rychleji než obyčejný pozemský spirolet. Dole se měla rozkládat města, továrny, přístavy. Ale ať lidé sebevíc pátrali mocnými optickými stereoteleskopy, tmu tmoucí neproblesklo ani světélko. Kosmický letoun rozrážel atmosféru a otřásající rachot musilo být slyšet na desítky kilometrů.

Uplynula hodina. Nezaplálo ani jediné světlo. Úmorné čekání bylo nesnesitelné. Noor zapnul poplašné sirény. Nad černou propastí se nesl hrozný řev a Pozemšťané doufali, že ve spojení s burácejícím vzduchem dolehne až k záhadně mlčícím obyvatelům Zirdy.