Mlhoviny v Andromedě

Hvězdolet předháněl planetu a její přitažlivá síla ho nutila, aby se pohupoval podle intenzity gravitačního pole. A zlé majestátní hvězdy na obrazovkách divoce poskakovaly. Souhvězdí se měnila s nepostřehnutelnou rychlostí.

Planeta K-2-2H-88, značně vzdálená od svého slunce, chladná, pustá a bez života, byla známá jako vhodné místo pro dostaveníčko hvězdoletů… pro setkání, které se neuskutečnilo. Pátý oběh… A Niza si představila svůj koráb, jak se sníženou rychlostí opisuje obludný kruh o poloměru miliardy kilometrů, jak ustavičně předhání planetu, která se plazí pomalu jako želva. Za sto deset hodin ukončí raketa pátý oběh… A co pak? Geniální mozek Erga Noora teď soustředil všechny síly, aby našel nejsprávnější východisko. Náčelník výpravy a velitel rakety se mýlit nesmí, jinak by se nejlepší hvězdolet Tantra, jehož posádku tvoří vynikající učenci a vědci, nikdy nevrátil z bezedných propastí vesmíru! Ale Erg Noor se nezmýlí…

Vtom Niza Krit ucítila, že je jí špatně a jdou na ni mdloby; to znamenalo, že se hvězdolet o nepostižitelný zlomek stupně vychýlil ze směru. Taková odchylka byla možná jen při snížené rychlosti, jinak by křehká lidská zátěž už nebyla mezi živými. Ještě se ani nerozplynul šedý mrak v dívčiných očích, a mdloba se opakovala — raketa zaujala dřívější kurs. To nepředstavitelně citlivé lokátory vystopovaly v černé propasti vpředu meteor — hlavní nebezpečí pro hvězdolety. Elektronové stroje, které raketu řídí — jen ty mohou provádět všechny manipulace s patřičnou rychlostí, neboť lidské nervy se pro kosmické rychlosti nehodí — v milióntině vteřiny Tantru odklonily, a když nebezpečí minulo, stejně rychle ji vrátily do dřívějšího směru.

Co asi zabránilo takovým strojům zachránit Algrab, přemítala Niza, když nabyla vědomí. Určitě se poškodil srážkou s meteorem. Erg Noor říkal, že až dosud každý desátý hvězdolet je zničen meteory, přestože byly vynalezeny tak citlivé lokátory, jako je přístroj Volla Choda, i ochranné energetické obaly, které odmršťují drobné částice. Zánik Algrabu přivedl i posádku Tantry do nebezpečné situace, když už se zdálo, že všechno správně promyslili a předvídali. Dívka si začala vzpomínat na všechny příhody od chvíle, kdy odletěli.

Cílem třicáté sedmé mezihvězdné výpravy byla planetární soustava blízké hvězdy v Hadonoši, jejíž jediná obydlená planeta Zirda se už dávno dohovořila se Zemí a s ostatními světy Velikého Okruhu. Znenadání se však planeta odmlčela. Víc než sedmdesát let z ní nepřicházelo ani jediné sdělení. Bylo povinností Země, která z planet Velikého Okruhu byla Zirdě nejblíže, aby objasnila, co se stalo. Proto s sebou raketa vezla mnoho přístrojů a několik vynikajících vědců, jejichž nervová soustava po mnoha zkouškách prokázala, že je schopná vydržet několikaleté uzavření v hvězdoletu. Zásob anamezonového paliva — látky s rozbitými mezonovými jádry, jejíž výtoková rychlost dosahovala rychlosti světla — vzali jen tak tak, ne kvůli váze, ale pro ohromný objem zásobníků, v nichž látku uskladňovali. Spoléhali na to, že zásobu anamezonu doplní na Zirdě. Pro případ, že by se s planetou stalo něco vážného, měl menší hvězdolet Algrab čekat na Tantru u oběžné dráhy planety K 2-2H-88.

Niza jemným sluchem postřehla změněný tón v ladění umělého gravitačního pole. Kotouče tří přístrojů vpravo nepravidelně zamrkaly, zapnula se elektronová sonda na pravém boku. Na rozsvícené obrazovce se objevilo hranaté těleso. Řítilo se jako střela přímo na Tantru, a to znamenalo, že je hodně daleko. Byl to gigantický úlomek hmoty, jaký se v kosmickém prostoru vyskytuje velmi zřídka, a Niza spěchala určit jeho objem, hmotu, rychlost i směr letu. Teprve když cvakla automatická cívka záznamu o pozorování, vrátila se ke svým vzpomínkám.

Nejpronikavější ze všech byla vzpomínka na temné, krvavě rudé slunce, narůstající v zorném poli obrazovek za poslední měsíce čtvrtého roku cesty: čtvrtého roku pro všechny obyvatele hvězdoletu, pohybujícího se rychlostí pěti šestin absolutní jednotky — rychlosti světla. Na Zemi zatím uplynulo asi sedm roků, tak zvaných nezávislých.

Filtry obrazovek, aby chránily lidské oči, měnily barvu i sílu paprsků kterékoli hvězdy. Ta pak vypadala, jako by zářila skrze silnou vrstvu zemské atmosféry s jejím ozónem a vodními parami. Nepopsatelné, přízračně fialové světlo velmi žhavých hvězd se zdálo modré nebo bělavé, ponuré šedorůžové hvězdy se stávaly vesele zlatožlutými, jako naše slunce. Hvězda, hořící vysokým jasně červeným ohněm, přijímala tmavě krvavý tón, v němž si pozemský pozorovatel zvykl vidět hvězdy spektrální třídy M 5. Planeta byla mnohem blíž svému slunci, než je naše Země ke svému. Jak se raketa přibližovala k Zirdě, stávalo se její slunce obrovským, světle červeným kotoučem, z něhož sálaly proudy tepelných paprsků.

Když k Zirdě zbývaly dva měsíce letu, snažila se Tantra navázat spojení s vnější kosmickou stanicí planety. Tady měli pouze jednu stanici na neveliké přirozené družici bez atmosféry, která kolem Zirdy obíhala v menší vzdálenosti než Měsíc kolem Země.